Mám hodně ráda hory a běhání. A ráda spojuji obě záliby. Skyrunning je běžeckou disciplínou, která mi to umožňuje. Příliš jsem tedy neváhala, když se spustila registrace prvního skymaratonu na území ČR – Hyundai Perun SkyMaratonu. Parametry závodu ve mně vzbuzovaly respekt. Přestože jsem již běžela několik skyrace závodů, neuměla jsem si dobře představit závod, kde na 41km budeme muset překonat pozitivní převýšení 3195m a negativní 2707m.
Na závod jsem odjížděla s hodně smíšenými pocity. Seběhy nejsou moji silnou stránkou, navíc mi přípravu v posledních týdnech komplikovalo zranění. Hlavním cílem bylo závod dokončit a trochu si jej užít. Předpověď počasí již několik dní před závod upozorňovala na ochlazení. Přesto, když jsme v pátek do Beskyd přijížděli, moc jsme tomu nevěřili. Večer se na chatě na Javorovém vrchu rozpoutala mezi běžci diskuze, zda běžet s holemi nebo bez. Obě strany hájily své stanovisko a nedošly k žádnému jasnému závěru. Spát jsem odcházela s tím, že nevím, co na sebe, zda běžet s holemi nebo bez (předchozí zkušenost byla téměr minimální), zda si s sebou brát batůžek s nejnutnějšími věcmi nebo ne, a že vůbec nevím, jak si poradím s těžkými seběhy.
Ranní pohled z okna „naštěstí“ některé otázky vyřešil. Přes mlhu nebylo vidět na zem, padal drobný déšť a teplota připomínala spíše konec února, než krásné jaro posledních dní. Předpověď vyšla, respektive byla spíše překonána. Našla jsem tedy rukavice, do batohu sbalila bundu proti dešti a případně i zimě. A do ruky vzala hole. Bylo jasné, že terén bude nejen těžký svým profilem, ale i hodně bahnitý. Do kopce pomůžou a pokud mi budou překážet z kopce, složím je a hodím do batůžku.
Už na startu bylo jasné, že závod opravdu nebude jednoduchý. Mou nervozitu ještě zvyšovalo upozorňování pořadatelů na nebezpečná místa na trati. Představa, že v počasí, kdy „by psa nevyhnal“ budu muset strávit mnoho hodin, mi také náladu nepřidávala. Hlavně nepřepálit začátek.
Míša Mertová
Po startu se naštěstí žádný velký úprk nekonal, vybíhali jsme rovnou proti kopci a všichni se raději drželi zpátky. První stoupání sjezdovkou na Javorový vrch mě trochu uklidnilo. Šlo se mi dobře, boty a hole mě podržely v kluzkých částech. A potom to začalo. První seběh. Nejen, že viditelnost byla díky mlze minimální, ještě mi situaci komplikovaly brýle, přes které jsem toho opravdu moc neviděla. A seběhy nejsou to, co bych uměla nejlépe. Snažila jsem se běžet, co to dá, a stále čekala, kdy mě začnou předbíhat ostatní soupeřky. Hole mi v tu chvíli spíše překážely, moc jsem nevěděla, jak je uchopit, abych neublížila sobě nebo ostatním.
Nebudu popisovat jednotlivé výběhy a seběhy, všechny byly hodně těžké a každý byl něčím zajímavý. Déšť změnil trať v jedno velké bahnisko. I úseky, které by byly za suchého počasí pěkné, se staly kluzkými, vyžadujícími plné soustředění. Bylo potřeba sledovat, kam šlápnout a nejen to. Značení trati bylo perfektní, přesto se mi v posledním seběhu povedlo díky mlze přehlédnout značku a trochu si zabloudit. Běželo se mi dobře, s kluzkým povrchem mi pomáhaly hole.
Zimu a promočené boty (mokro v botách jsem přestala řešit po seběhu korytem potoka) jsem příliš nevnímala. Tedy pouze do chvíle, kdy byl najednou přede mnou poslední výběh. Už to budu mít za sebou, to už přeci dojdu. Ale poslední kopec byl nekonečný. Najednou mi byla hrozná zima, už být jenom v cíli. Jedinou motivací bylo v tu chvíli dosunout se nahoru, do tepla. Po vyběhnutí z lesa jsem už slyšela hluk z cíle, ale vidět nebylo nic. Jak je to ještě daleko? Ale najednou jsem byla v cíli, a v tu chvíli jsem si jenom oddechla, mám to za sebou. Teprve po nějaké době mi došlo, že jsem závod vyhrála.
Co jsem si z tohoto závodu hlavně odnesla?
Respekt a úctu ke všem, díky kterým by závod nemohl proběhnout a kteří nám po celou dobu závodu pomáhali a podporovali nás. Stát celý den v takovém počasí jenom proto, aby si pár „bláznů“ mohlo zaběhnout pěkný závod, pro mnohé nepochopitelné. A přesto se dokázali usmát a stále opakovat „běžte tudy“.
Respekt a úctu ke všem, kteří závod absolvovali. Každý, kdo doběhl, je vítěz. Atmosféra, která byla na trati, je nepopsatelná. Trasa byla opravdu hodně náročná, v určitých úsecích nebezpečná a přestože rivalita zde samozřejmě byla, na trati se všichni (alespoň se kterými jsem se potkala) chovali s respektem k ostatním a navzájem se povzbuzovali a pomáhali si.
A ještě velký dík výborným kamarádům Aničce a Samovi, kteří mě k běhání v horách přivedli a ukázali mi tuto disciplínu.
Hluboká poklona ! Docela znám terén, kudy jste se museli „protáhnout“, proto obdivuju všechny, kteří dokončili, samozřejmě obzvláště Míšu, je skvělá !!!