Grand Trail des Templiers – Jak jsem to cítila

Sam už o Templiers napsal článek, tak se já k tomu přidávám se svými dojmy a pocity z tohoto závodu.

Před závodem, jsem se jako již tradičně v poslední době, trápila se zraněními. Po ME ve skyrunningu jsem měla natržený stehenní sval a těsně před „Templiers“ mě postihl zánět stehenního svalu tentokrát na druhé noze. Ten málem ovlivnil můj start, ale nakonec jsem si řekla, že to přeci jen zkusím a pokud to jenom trochu půjde, pokusím se dostat až do cíle :-).

Mé ambice nebyly vysoké, chtěla jsem si jenom jednoduše zazávodit a doběhnout do cíle v relativně slušném zdraví. Proto jsem se rozhodla i běžet s holemi…ty vás mohou zachránit, když vás něco začne zlobit na půli cesty anebo na to už prostě nemáte v nohou dost síly. Na startu mi ale jedna výborná skyběžkyně řekla, že hole určitě potřebovat nebudu, ať si je neberu. No a já blbec jsem na ní dala a hole na poslední chvíli vrazila do ruky Samovi.

A jak to vše probíhalo? Před startem jsem byla hodně nervózní, vše pramenilo z mého minimálního tréninku, ale hlavně ze všech těch zdravotních patálií a obav, jestli závod vůbec doběhnu. Na start mě doslova dovedl Sam, v doprovodu Míši a naší malé běžkyně Leily. Ta mě nejdříve nechtěla pustit ani běžet, a když něco důležitého těsně před startem oznamovali, snad to ani přes její křik nemohl nikdo slyšet. Nakonec se nechala Míšou a Samem přesvědčit, že budou všichni mamince fandit a po zbytek mého závodění byla perfektní.

Po startu vyběhli všichni kolem mě hodně rychle a ty první a zároveň poslední 2km po asfaltu pálili jako o život. Anebo to byl jenom můj pocit a já běžela pomalu a necítila se ve své kůži. Hlavní ale bylo, že noha držela. Už první stoupání se mi líbilo více a já se pomalu posouvala dopředu a tak to pokračovalo až do cíle. Po těch úvodních 2km po rovině následovalo dlouhé a prudké stoupání, kde se mě ale těžko předbíhalo, jelikož nás bylo na můj vkus docela hodně :-). Po výběhu na vrchol na nás čekaly dlouhé rovinaté úseky po pěkných lesních cestách s mnoha seběhy až na první občerstvovačku na 21km. Tam mě mohutně povzbudili i Sam s Míšou a Leilou a já jim ještě stihla zakřičet, že je to rovina a rychlé běhání.

To se vše však za několik minut změnilo, když jsme naběhli do těžkého kamenitého terénu v lese a sápali se do prudkého svahu. V tu chvíli jsem si říkala, já blbec, ty hole by mi fakt bodly…snad mě je Sam bude moci podat na další občerstvovačce…A to jsem ještě netušila, že je všechny uvidím až na 61.km a bez holí. Od této chvíle byl závod opravdu těžký, co se týče terénu a i všeho ostatního, uzoučké stezky na úpatí strmých svahů, prudké výběhy a seběhy, kde se muselo brzdit, samé kameny, skalky…ale nádhera…i ty výhledy, kterých jsem si moc neužívala byly úchvatné…Bylo však moc fajn, že jsem se pořád pohybovala mezi běžci, tedy víceméně chlapy a vše nám lépe utíkalo.

Někde po třetí občerstvovačce, která byla na 45.km, jsem se svého parťáka spoluběžce zeptala, asi na kolikátém km jsme. A on jelikož neuměl anglicky, kvůli mně zastavil a na hodinkách mi ukázal, že jsme někde na 52.km. To jsem si řekla, těch 20 kiláčků už v pohodě dám. Ale věřte, bylo to všechno ostatní, ale pohoda rozhodně ne! Bylo taky pořádné vedro, ale to mi tolik nevadilo, protože jsem pořád pila… v jedné láhvi jsem měla vodu a ve druhé namíchanou vodu s kolou. Co se týče jídla, měla jsem sebou 2 tyčinky Voltage od Nutrendu, které jsem postupně ujídala a pak jsem si na občerstvovačkách brala taky nějakou podobnou energetickou tyčinku. Po občerstvení na 45.km jsem se vzdala myšlenky, že ještě uvidím Sama, Míšu a prcka někde dříve než v cíli. A stalo se :-)!

Na 61.km jsem uviděla Sama, který se mnou i kus popoběhl…to jsem vlastně nevěděla, že jsem na 61.km…a hlavně jsem nevěděla, že teď mě čeká ta nejtěžší část závodu. Dva dlouhé prudké kopce s následnými dvěma dlouhými a neběžeckými seběhy úplně do údolí. Říkala jsem si a u toho trošku zanadávala…“oni nás nakonec pošlou na ty nejvyšší vrcholy, kde jsme se doopravdy šplhaly po lanech a i po čtyřech jenom proto, aby nás pak znovu poslali kolmo dolů přes kořeny a kameny…takže výběhy byly výšlapy a „výlezy“ a seběhy samé brzdění, přidržování se lan a koukání pod nohy.“ Teď se mi to zdá krásné, jak nám jeden fandící kluk říkal: „Už jenom 1km nahoru a pak 3km dolů do cíle. Ty 3 kiláky seběhu byly zrovna tak těžké jako ten nekonečný kilák po skalách nahoru. Nejvíce pomáhalo povzbuzování od suprových lidiček na trati: „Kuráž, kuráž!“. Bylo zajímavé, že i když se mi zdálo, že už nikdo nemůže běžet pomaleji než já, pořád jsem se posouvala dopředu. I má chůze do kopce byla asi svižná. Postupně jsem předbíhala a viděla i chlapy, co museli i zastavit, aby znovu nabrali dech. Ale nenechte se zmást, tak dobrá zas nejsem, nejlepší ženy už byly v cíli. Poslední seběh, ty krásné 3km uběhly rychle…i když jsem je běžela pomalu a já se ocitla v cíli. Ani jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem to zvládla a že jsem „relativně“ v pořádku. Hned za cílem mě přivítala Míša s Leilou a o minutku později i Sam. To už jsem však držela v ruce papír o dopinkové kontrole…ach jo. Naštěstí jsem „to“ zvládla rychle a celá naše čtyřka se mohla odebrat do naší chatičky. Hurá, všichni jsme to zvládli! Já závod, Sam s Míšou povzbuzování a hlídaní Leilíka a Leilík 9 a půl hoďky bez mamky! Děkuji vám!

Pár poznámek:

TRAŤ: krásná a jedinečná, těžká a hodně technická, málo dobrých běžeckých úseků (jenom v začátku), probíhaní jeskyně a hradeb

MÉ SILNÉ STRÁNKY: bojovnost, vytrvalost, síla, umím snášet bolest a neumím vzdávat, pokud neodpadnu

MÉ SLABINY: minimální běžecký trénink z důvodů zranění, několikanásobné převazování tkaniček z důvodu otékání noh, nevzala jsem si hole!, neumím francouzsky :-)

OBČERSTVENÍ: výborné!, sušenky, ovoce, energetické tyčinky, chleby se sýrovou pomazánkou, cola, voda, jonťák, někde kafe a mnoho dalších dobrot, kterých jsem si asi ani nevšimla

DIVÁCI, FANDOVÉ A ATMOSFÉRA: úžasná, hnala nás vpřed, diváci všude po trati i malé děti, jediná nevýhoda byla, že skoro nikdo nemluvil a ani nerozuměl anglicky, takže jsem vůbec v průběhu závodu neměla ponětí, kolikátá jsem a ani na kolikátém jsem kilometru, samozřejmě mi to říkali, ale francouzsky a to jsme bohužel nerozuměla :-(

MŮJ DOPROVOD: lepší jsem si ani nemohla přát! Same, Míšo i Leilo moc vám za vše děkuji!!!

SPOKOJENOST: já osobně jsem spokojená moc, hlavně to doběhnutí do cíle mě moc těší

A na závěr? Jsem moc ráda, že se mi závod povedl a mohla si ho i užít. Lepší by určitě bylo, kdybych i vyhrála, jako už jinde mockrát v minulosti, ale na to momentálně prostě nemám. Zážitky ze závodu mi ale zůstanou a ty máme všichni :-).