Zugspitze Ultratrail 2013 – Petr Míl

Tak jak už to v životě bývá, člověk občas potřebuje trochu popíchnout, aby se vydal trochu jinou cestou, vyjel ze zajetého stereotypu… No a v mém případě to byl článek Sama, kde popsal několik desítek nádherných závodů konající se za hranicemi české kotliny. Taky v článku zaznělo jakési popíchnutí na téma, aby si boříci z Česka, kteří jsou za „borce“ na domácím písečku, šli trochu srovnat laťku s hošany se zahraničí. Tak jsem trochu změnil přípravu a po osmi letech závodů Adventure Race měním program závodní sezóny a pro tento rok zkusím pár zahraničních ultratrailů.

Ze seznamu od Sama nakonec vybírám 100 km Zugspitze Ultratrail, jelikož je nejblíž k ČR a pak Swiss Iron Trail protože se svými 200 km a 12000 m převýšení patří k jedněm z nejtěžších v Evropě. Ale teď zpátky do Německa.

V sestavě Klára Rampírová, Jirka Martykán, Honza Zemaník a já vyrážíme směr Garmish-Partenkirchen. Během cesty autem venkovní teplota stoupá výš a výš, aby se navečer usadila na nějakých 38 °C. Kdo mě zná tak ví, že čím tepleji, tím lépe. Ovšem předpověď na následující dny už zas tak hi-fi není. V den závodů by mělo pršet. Za nádherného horkého večera dorážíme do Grainau ( 4 km od Ga-Pa) a v pohodě nalézáme předem domluvený apartmán. Dáváme pivsona na dobré spaní a jdeme na kutě.

Den před závodem se dopoledne jdeme registrovat. Dostáváme spousty věcí, mimo jiné i vak, do kterého si můžeme na 57 kilometr poslat náhradní věci a jídlo. Odpoledne se jdeme proběhnout po části trailu, kde se zítra poběží závod. Potom již dochystáváme batoh na závod, včetně povinné výbavy. Každý se snaží minimalizovat váhu a přemýšlí co vzít a nevzít, aniž by nás zastavila avizovaná kontrola povinné výbavy před startem. V povinné výbavě je dlouhý rukáv, tak beru oblíbený Adidas Techfit. Přemýšlím jestli vzít Gore bundu, ale nakonec to vyhrává tenká packlite bunda a mikro pláštěnka. Taky z výběru bot dostaly přednost lehké Adidas Adizero. Zbytek dne se odehrává ve znamení lelkování a restování – jaký to rozdíl oproti předstartovním shonu a běsu před závody Adventure Race, kdy je nutné chystat mapy, výbavu na několik disciplín a jídlo na 3 až 7 dnů dopředu. Tady budeme využívat občerstvovacích dep během závodu, takže v batohu tahám akorát dvě rezervní traťovky, jednu šlehu a jeden turbosnack.

Ráno vstáváme v 5 hodin a hned snídáme, abychom měli aspoň dvě hoďky do startu. Já vsázím na quinou s rozinkami a melasou a tím jsem nakrmil i Kláru. Na start to máme cca 2 km, tak akorát se lehce rozklusat. Mám trochu obavu, abych se ve startovním koridoru natlačil dopředu, ale to nakonec nebyl žádný problém. I avizovaná kontrola povinné výbavy proběhla svižně, na Němce trochu chaoticky. V podstatě bych mohl mít prázdný batoh s jedním neidentifikovatelným sáčkem a taky bych prošel. Patnáct minut před startem již nervózně čekám na startovní výstřel. Ten zazněl přesně v 7:15 a my vybíháme vstříc stokilometrové trati. No vybíháme je silné slovo, jelikož ze začátku je před čelem závodu místní bavorská kapela a uhýbá až po pár set metrech. To už se to rozbíhá opravdu na plno. Pocity v prvních kilometrech závodu mám vždycky stejné. Že je to do pytle hrozně rychlé a že snad běžíme jen nějakou třicítku a ne sto kiláků. Každopádně se snažím rozhýbat své tělo a vím, že se budu prvních 10 kiláků trápit. Po 3 km se trať zvedne do mírného kopce a začne stoupat z vesnice do hor. První překvapení – do prudkého kopce se běží. Já to kašlu, protože na to prostě nemám, zapojím hůlky a kopec prostě vyjdu. Paradoxně tím získávám dvě pozice. Následuje zvlněná pasáž k první občerstvovačce na 10 km a za ní první pořádné stoupání do 1525 m. Konečně se mi zahřál motor a já cítím, že si to užiju. Seběh na druhou občerstvovačku letím a následná zvlněná pasáž je příjemná. Radost mi zkazila akorát jedna dáma, která po mém dotazu na pořadí, se na mě podívala stylem, jako že od 30 místa se to už ani nepočítá. Pak mi znuděným tonem sdělila, že jsem určitě do třicítky. Jako bych dostal 10-ti kilový balvan do batohu. Nálada mi slezla o 8 bodů a to se mi běželo tak dobře. Moc to nechápu a snažím se na to nemyslet. Běžím dál. Těšil jsem se na krásné výhledy, ale vidím prd, jelikož je mlha co by ji ani Rákosníček nepřefik. Škoda, protože terén se začíná zvedat a my poprvé stoupáme nad 2000 m. Nahoře „příjemně“ fouká a na vrcholu ve výšce 2200 m padá lehký déšť s kroupami. Ale to byla jen krátká epizoda a po dešti není za chvíli ani památky. Z vrcholu zbíháme do 1400 m, kde je další občerstvovačka. Následuje další stoupání přes 2000 a já jsem ve svém živlu. Beru jednoho boříka za druhým. Mlha se rozprostřela tak, že jdou vidět severní stěny masivu Zugspitze a svět je krásný. Při seběhu mi někdo hlásí průběžné patnácté místo. No vida jak to jde. Pak ostře ztrácíme 1000 výškových metrů až na kontrolu na 57 km. Podle profilu trati, který mám naštudovaný, by měla následovat 25 km lehce zvlněná pasáž. Podle informací kluků, kteří to běželi loni, se tady dá dost získat i ztratit. Což jsem vzápětí zjistil. Na občerstvovačce jako vždy doplním camelback do půlky, beru dvě traťovky, banán a běžím dál. Je to mírně do kopce kolem řeky po štěrkové cestě. Prdlajz. Zjištuji, že řeka teče stejným směrem, kterým běžím. Aha, takže běžím z kopce a akorát mi nohy moc nejedou. To poznávám vzápětí, když mě začínají předbíhat borci rychlostí dvojnásobné té moji. Dělají ze mne v podstatě statistu. Kontroluji sám sebe a zjišťuji, že stále běžím docela slušně. Předbíhá mě další a další. Tak moc slušné to asi není. Po pár kilometrech z šotolinové cesty vybíháme přímo na asfaltku kopírující řeku. Asfalt, rovná se Peprova smrt. To snad nemyslí vážně. Já se těšil jak budu pobíhat po hřebenu Zugspitze a zatím nás tady vodí po asfaltových okreskách. Předbíhá mě další, další, další a další borec. Naštěstí má každý asfalt nějaký konec a my ubíháme znovu do terénu. Před občerstvovačkou na 65 km na mě nasadí zase asfalt. Trochu jsem psychicky rezignoval, fyzicky se cítím jako bych vážil 100 kilo. Pohled na mne musí být žalostný. Předbíhá mě další a další boreček.

Následný úsek údolím kolem nádherného jezera si každý asi užíval. Já ne. Další a další. Věděl jsem, že tuto zvlněnou (v podstatě placku) pasáž musím nějak přežít a už jsem se těšil na závěrečný kopec. Naposledy se drápeme do 2000 m a já se cítím jako pokropený živou vodou. Předbíhám neuvěřitelnou spoustu lidí, bohužel se však jedná o závodníky na kratší trati, které nyní předbíháme. Vždy když se k někomu blížím, tak si ho už z dálky hodnotím, jestli běží 100 km, nebo kratší 68 km. Nakonec v kopci předběhnu pouze dva závodníky z mojí trati. Před vrcholem je poslední občerstvovačka a tak dávám dva banány a už bez vody běžím dál. Z vrcholu je to posledních 10 km. Běžím co to dá. Terén je hodně kamenitý a prudký, ale tohle právě mám rád. Do cíle předběhnu dalších 20 lidí ale nikoho z mojí trati. V cílovém městě Grainau je na každé zahrádce, nebo před domem, parta lidí a za popíjení místních moků hlasitě povzbuzují. Atmosféra je velkolepá. Po 13 hod a 50 min dobíhám do cíle svého prvního 100 km ultratrailu. Loni měl vítěz v moji kategorii (40 – 50 let) čas přes 14 hod. Letos to stačilo pouze na 8. místo v kategorii a 23. místo celkově.

Pocity po závodě jsou smíšené. S časem jsem spokojený. Na 7 BV by stačil na bednu, ale tady je to trochu jiný svět. Hold je třeba víc natrénovat a zkusit to znova třeba někde jinde. Na druhou stranu se po závodě cítím až podezřele dobře. Žádné bolesti kolen, lýtek, stehen se nekonají. Asi jsem se mohl ještě více žvýknout, ale člověk neví co to s ním může udělat. Pořád jsem měl na paměti, že to chci hlavně doběhnout. Ještě bych chtěl poblahopřát Honzovi Zemaníkovi, který zaběhl fantasticky 68 km Supertrail a vybojoval 2. Místo.

Závod jako takový, je až na drobnosti perfektně zorganizovaný. Jídlo v batohu vůbec nemusíte řešit, jelikož občerstvovačky jsou perfektně připravené. Taky trať je označena tak, že ji můžete absolvovat se slepeckou holí a nezabloudíte. No a těm, kteří mají rádi kopce a užijí si i atletické rovinky můžu tento trail plně doporučit. Vždyť to máme skoro za barákem.

Pepr