Andora Ultra Trail – svátek ultratrailu

Je den po závodě, na který jsem se moc těšil, který měl být hlavním cílem letošního roku a začínám psát nějaké víceméně souvislé i trochu nesouvislé povídání o tom všem. Bude to možná občas trochu na přeskáčku, jak mi budou chodit myšlenky hlavou, na co si zrovna vzpomenu a hlavně nejsem schopný sednout a napsat to na jeden zátah. Volba závodu jako letošního vrcholu byla správná a i přesto, že jsem musel odstoupit a neochutnal jsem radost z proběhnutí nebo projití cílovou páskou, pozitivní dojmy a spousta krásných zážitků převažují.

Jak jsem se možná již někde zmiňoval, Andorra Ultra Trail zahrnuje hned pět tratí. Hlavní závod Ronda dels Cims, Ultra Mitic, Celestrail, Trail a Solidaritrail.

Zvolil jsem pochopitelně tu nejdelší distanci, protože když už jet tak daleko, tak ať to zato stojí, že ?

Originální trasa měří 170km a má převýšení 13000m. Kvůli většímu množství sněhu ve vyšších partiích, musel pořadatel s určitým předstihem sáhnout k nepopulárnímu kroku změny trati, takže trať tento ročník měla 171km a převýšení 12100m (Na stránkách Iana Corlese jsem pak četl, že konečné změny daly trať 177km a 12200m). Myslím, že jí to na obtížnosti příliš neubralo.

Pro stejný závod se rozhodli ještě Míra Štrop s Honzou Suchomelem, kteří se ještě s Michalem Kovářem den před závodem stavili v našem hotelu v Ordino. Pak jsem již Míru a Honzu viděl jen krátce po startu, než mi očekávaně zmizeli definitivně.

Hned v začátku se trať představuje a dává znát, že nic nedá zadarmo. Po startu v sedm ráno, kdy jsem měl na sobě ještě triko s dlouhým rukávem, toto sundavám v jednom z prvních stoupáních a vlastně již žádné jiné i nachystané na dvou velkých občerstveních nepoužiji. Vystačil jsem s krátkými trailovými kalhotami od Ronhill, dvou trikách s krátkým rukávem Odlo, které jsem prohodil a jen na noc jsem přes to hodil větrovku od Montane.

Takto krátce po závodě ve mně převažuje pocit, že úseků, kdy by člověk s mou výkonností mohl opravdu běžet bylo nesmírně málo. Popravdě řečeno si jich moc nevybavuji. Vlastně mi stále běží hlavou obraz, jak se škrábu v prudkých svazích nahoru, nebo bez úlevy překonávám prudká klesání. Nic takového, jako „teď se vyškrábu na tenhle děsný kopec a pak si odpočinu z kopce“ se nekonalo. Po vyškrábání na děsný kopec následoval podobně děsný svah dolů, plný kamení a především v takovém spádu, že si nohy neodpočinuly, spíše naopak. Ani na průměrném tempu nebylo moc znát, jestli jde člověk nahoru, nebo dolů. Přesto první den probíhal v podstatě, jak jsem si představoval. Nikam jsem se nehnal, ani jsem vlastně v tom terénu nemohl. První den to ani se sněhem nebylo nic vážného a i když jsem se jednou po uklouznutí projel asi 20 metrů dolů, bylo to ve směru tratě, nemyslím, že by mi něco vážného hrozilo a tak jsme to vzal jako takové zpestření. Když jsme se dostali na zhruba 37.km pod Comapedrosu na Rif Pla de l’Estany byl jsem v tu chvíli docela rád, že na ni nemusíme. Tento rok by to bylo asi opravdu dost adrenalinové, i když byla zpoloviny v mracích, přesto byla patrná její velikost, majestátnost i dost sněhu, aby to mohlo být nebezpečné.

Počasí bylo stále fajn a šel jsem jen v triku s krátkým rukávem. V polovině kopce na občerstvovačku u stanice lanovky zhruba na metě maratonu se spustil docela hustý studený déšť a tak jsme na sebe v rychlosti hodil větrovku Montane. Nahoře jsme do sebe hodil polévku, trochu těstovin, doplnil pití a moc se nezdržoval, jak to dělávám. Bohužel ten déšť z následujícího seběhu udělal bahnitou, jílovitou klouzačku se spádem, který z toho dělal docela grotesku. Nebyl jsem sám, kdo zde upadl. Bohužel když jsem padal, zkoušel jsem chytit balanc pravou hůlkou po spádu svahu, napružil ji a když jsme na ni pak stejně padl, ozvalo se „cink“ a spodní díl hole Fizan byl zapíchnutý v zemi a ulomený konec byl asi 15cm před obličejem. Ve smůle trochu kliky. Tak jsem si zanadával a říkám si vycvaknu poutko a budu alespoň přehazovat hůl podle potřeby. Mačkám na vycvaknutí a nic. Kouknu se a zobáček je zlomený a blokuje vycvaknutí poutka. Takže zahazuji celou hůl a zůstávám po zbytek závodu s jednou holí pro levou ruku. Ukazuje se to jako obrovský handicap. Jak do kopců, tak především v prudkých klesáních. Mnohem víc toho musí táhnout stehna zvláště pak kvadricepsy.

První noc při těchto závodech vždy docela jde. Člověk ještě není tak utahaný, aby usínal za chůze a na první velkou občerstvovačku se zaslaným pytlem věcí v La Margineda dorážím pře druhou hodinou ráno. Průběžně si kotroluji čas, abych neměl problém s limity, ale stále držím slušnou rezervu a tak jsem v klidu.

Poté přes prudké stoupání na Coll de la Gallina a následný sešup na nejnižší místo trati 890m se dostáváme k nejdelšímu souvislému stoupání na trati v délce asi 17km na vrchol Pic Negre ve výšce 2645m. Je to dlouhé, místy hodně prudké, ale stále to jde. Větší problémy mi začínají dělat klesání, kde jdu stále pomaleji a ztrácím víc než obvykle. Jsem na hole zvyklý a bez nich si připadám moc nejistý.

Asi nejhorší úsek je pro mě část na další kontrolu limitu v Refugi de l’Illa. Zde se mi to zdálo totálně nekonečné. I informace pořadatelů o vzdálenostech byly ne vždy úplně přesné. Když jsem dostal informaci, že na tuto kontrolu to je asi 4km byl jsem potěšen, jak si dobře vedu. Když jsem šel dopředu již nějakou hodinu a stále nic, začal mi mozek zase malovat iluze, které jsem chtěl vidět. Mezi stromy jsem viděl v dálce domy, které již měly být občerstvením a ono nikdy nic. Nakonec jedna z těch iluzí byla skutečností a byl to opravdu dům. Před ním dva chlapi, tak se k nim blížím a říkám, že jsem rád, že jsem již na občerstvovačce. Chyba, ze které mě vyvedli, mě docela šokovala. Občerstvení bylo víc než hodinu dál a stálo to i na ukazateli kousek od domu.

Tak zase dál. Naštěstí se na občerstvení dostávám po půl deváté ještě za světla. Vyndavám čelovku, navlékám větrovku na noc, sním zajímavou kombinaci čočky, kukuřice a tuňáka, zapiji polévkou a jdu dál. Již v pozdním sobotním odpoledni dílem asi deštěm a velkým teplem na slunci tají v horních partiích zbytky sněhu a bohatě zásobí všechny potoky a říčky po trati. Dost často se i cesta mění v takový malý potok a za chvíli se přestávám starat, jestli šlapu do vody a prostě nekoukám kam šlapu. Voda, bahno, přestává mě to zajímat. Kdybych hledal, kudy jít suchou nohou asi bych takovou variantu stejně nenašel a ztratil tak i spoustu času, kterého se mi začíná krátit. Zatím mám rezervu na průběžné limity i cílový limit, ale vím, jak rychle jej člověk dokáže ztratit.

Pokračujeme terénem, kde zase začíná být znát přítomnost sněhu. Na několika úsecích jsou v sestupech natažena lana a je to v tu chvíli jediná záchrana. Bez nich by to bylo dost o hubu.

Dost se těším na další velkou občerstvovačku s mým pytlem suchých věcí a teplým jídlem. Docházím do Pas de la Casa a značení městečkem je ukázkové. Reflexní prvky, šipky na silnici, jde se mi krásně a s vidinou kafe a teplého jídla vyhlížím, kde je ten vytoužený checkpoint. Procházím centrem, blížím se ke konci městečka. Vidím jakousi stavbu a říkám si, to musí ono, zvláště když před ní stojí dodávka pořadatele. Hledám nějaký vchod a nic. V tu chvíli jsem docela bezradný a moc nevím co dál. Pokračovat po značení bez návštěvy checkpointu by znamenalo vzdát se slušného jídla a hlavně i nedoplnit pití na další hodiny do příští občerstvovačky. A také by to mohlo znamenat diskvalifaci pro vynechání kontroly. Naštěstí i v tu chvíli již dost vymazaném mozku vzpomínám na emergency číslo telefonu na pořadatele, které jsem zaslechl na brífingu, ale přeci si ho nebudu dávat do telefonu, že ? Volám, okamžitě se mi ozývá mužský hlas a vysvětluji mu situaci. On mi možná ne úplně dobře rozumí a tvrdí, že musím ven z města po značkách. Snad si myslel, že jsem již na občerstvení byl a jen nemohu najít cestu dál po trati. Poslouchám ho a jdu dál. Pak již však nejsem ochoten jít dál do tmy, když ani v dálce nic nemůže připomínat checkpoint. Volám znovu a snad lépe vysvětluji celou věc. Pochopí a domlouváme místo, kam se vrátím a kam pro mě přijde někdo z pořadatelů. Takže zpět a čekám. Za chvíli přijde kluk a konečně se s ním dostanu na občerstvovačku, kde na mně již čekají. Nakonec právě to, že v konci pole již zde nebyla taková frekvence lidí zavinilo, že jsem vchod přehlédl. V rychlosti do sebe kopnu zase nějakou polévku a těstoviny. Mezitím mi „kuchař“ udělá hnusné, ale horké a silné kafe. Přehodím jen ponožky. Triko nechávám stejné, nechci ztrácet další čas, protože jsem ho touto vložkou ztratil minimálně půl hodiny. Nakonec se ukazuje, že ani výměna ponožek nebyl ten nejlepší nápad. Zůstaly relativně suché tak asi 500m za městečko. Pak začaly další překonávání potoků a říček, cest změněných v potoky, travnatých ploch, které v sobě skrývaly takové malé bažinky. Takže nohy opět mokré „durch“.

Skoro jako vtip pak vypadá situace, kdy stoupám do kopce opět v šíleném mokru po značkách, které byly mimochodem velmi kvalitně provedeny. Byly používány buď fábory nebo praporky zapíchnuté v zemi, to vše s reflexními prvky. Za značení jednička pro pořadatele. Nebyl snad bod, kde by od jedné značky nebyla vidět minimálně jedna další. Ale zpět k tomu vtipu. Jdu po značkách a najednou značka na druhé straně řeky. Do té doby jsme přebrodil řadu říček a potoků a i když to nebylo úplně příjemné, nakonec jsem to bral s humorem. Tady mě však sranda přešla. Ta řeka bylo opravdu rozvodněná tak, že byla plná rozbouřené zpěněné vody a peřejí. Tady, kdyby člověk upadl, nevím, jak by to dopadlo. Možná zde si to zasloužilo lano také. Ale lano zde nebylo. Raději jsme se dlouhou nerozmýšlel, protože kdybych o tom dlouho přemýšlel, mohl bych myslet i na ty katastrofické scénáře. Tak jsem vybral místo, které mi přišlo relativně nejméně rozbouřené a pomalu a opatrně jsme do řeky vstoupil, pomáhal si bohužel jen jednou holí a pomalu posouval jednu nohu po druhé a dával pozor, aby mi jednu voda nepodrazila. To už bych se vezl. Tak jsem to překonal nad půlku stehen, mokré trenky a s tepem docela nadprůměrně zvýšeným. Dva další běžci, kteří šli za mnou si mysleli, že proti proudu se situace zlepší, ale zmýlili se. Po zhruba kilometru a víc, když se dostali do stavu, že nemohli ani přes řeku ani dál se začali vracet.

Ale toho adrenalinu nebylo konec. Pokračoval jsme dál a již z dálky viděl strmý kopec, po kterém vede značení a pak chvilku po sněhu přes hranu a dál jsem nevěděl.

Začal jsem se šplhat po tom kopci, která byla spíš taková drolivá skála. Chtěl jsem si trochu nadejít stezku a zdálo se mi to jako dobrý nápad do chvíle, kdy jsem pochopil, že traverz na stezku bude obtížnější než výstup skalou nahoru.

Naštěstí nahoře byla malá kontrola v osobě jednoho chlapa, který si mého snažení všiml a začal mě trochu navádět, protože shora měl lepší představu o schůdnosti té které varianty.

S jednou holí v ruce, které jsme se přeci jen nechtěl zbavit, ale která mi v tu chvíli docela překážela, jsem se šplhal nahoru a nebylo mi dobře. Přeci jen nejsem horolezec a chybí mi praxe i ten správný přístup. Nakonec jsem se samozřejmě šťastně dostal nahoru, jinak byste ten článek nečetli. Tep byl asi na 110% maximálky a myslel si, že mi srdce vypadne na zem. O zklidnění dechu jsem bojoval další dlouhé minuty, i když zrovna tam byl kousek skoro v rovině a po slušné cestičce. Vybíhalo se kousek nahoru a pak se mělo sbíhat dolů k další občerstvovačce na cca 140.km. Tak to i popisoval ten pořadatel na vrcholku skály.

Tak se snažím držet nějaké rozumné tempo, pak začíná mírnější klesání, tak po těch dvou nocích vypínám a snad i tak trochu usínám. Když se proberu a začnu registrovat okolí, vidím, že nikde žádná další značka, ačkoli po trati byly vždy dost často. Ohlédnu se a vidím, že nějací dva, co šli za mnou se v dálce otáčejí a jdou zpět. Kleju a říkám si, další zdržení. Beru to po svahu po traverzu, částí po sněhu, klouže to jako prase, ale nějak jsem se dohrabal na správnou trasu a následuje další prudký kopec dolů. Již předtím jsme cítil, že s mými stehny to není úplně v pořádku. Krátce řečeno je to především moje blbost. Vím, že mráz moc nemusím. Přesto v prosinci musím jít mrazivou P100. A samozřejmě to nemohu zabalit v Pikovicích, jako spousta jiných. Musím se plácat až do cíle, způsobit si zánět vazů v pravém koleni, s kterým se trápím celou zimu. A zase, nedokáži být trpělivý a doléčit to normálně. Začnu běhat s bolestí, ulevuji si tomu a způsobím si zánět vazů v chodidle druhé nohy. Výsledek ? Natrénováno podstatně méně, než by si takový závod jako Ronda zasloužil. No a ve spojení s tou zlomenou hůlkou mě to prostě „zabilo“. V tom dalším prudkém seběhu mi jednoduše odešly oba kvadricepsy. Bez možnosti ovlivnit to vůlí mi prostě neočekávaně vypovídaly službu a bez varování se mi podlamovala jedna nebo druhá noha a já končil v lepším případě na zádech.

V zoufalství jsme začal kopec scházet po straně, kde jsem zapojoval i jiné svaly a pomalu se sunul dolů. Po čase jsem již dole viděl silnici a domy. To již mé trápení viděli zespodu i pořadatelé. Dva sporťáci mi šli naproti, vypovídal jsem se jim a oni byli tak fajn, že se mnou tím stylem krok sun krok scházeli až dolů k občerstvovačce na Bordes d’Envalira na zhruba 140.km.

Těch možná 600m s nimi jsem scházel asi 45 minut. No hrůza. Ale ještě jsem si říkal, zkusím si to nechat v rychlosti namasírovat, zkrátím občerstvení a pokud by to bylo trochu lepší, zkusím ještě o ten limit zabojovat. Bohužel z masážního stolu jsme slezl, ale na nějaké pokračování nebylo pomyšlení. Cítil jsem se ještě hůř. Takže jsem se svou blbostí připravil o požitek dostat se v tomto krásném závodě přes cílovou čáru. Poučení po příště, bohužel smutné. Přesto mám spoustu krásných zážitků i z toho nedokončeného závodu. Určitě jsem ještě nikdy v mrazu nebrodil rozbouřenou řeku do půl stehen, určitě jsem se při takovém závodě nebál tak, jako na té skále mimo stezku. Určitě jsem poznal s jakou láskou všichni ti dobrovolníci na trati pomáhají nám závodníkům, úsměvem, i praktickou pomocí. I kdyby ne jen pro to, abych zde nezanechal otevřený účet a dokončil ten závod, ale i pro všechny možné další zážitky stojí za to se sem vrátit. Rád bych. A pokud toužíte běžet něco opravdu těžkého, možná nejtěžšího, co současný ultratrail nabízí, pak vám doporučuji si hlídat začátek registrace na další ročník. Bude určitě vyprodaný.

V mužích i ženách zvítězili favorité. Julien Chorier o parník v neuvěřitelném čase 28:41:06 a v ženách výborná Francesca Canepa v čase 36:18:55 (celkově 16. !!!)

Výsledky naleznete zde: http://crono.andorraultratrail.com/#

A výsledky dalších našich závodníků na všech tratích …

Ronda dels Cims

51 Miroslav Štrop 44:59:35

51 Jan Suchomel 44:59:35

DNF Samuel Straka

Ultra Mitic

11 Michal Kovář 22:03:42

33 Jakub Schoř 25:40:45

DNF Ondřej Zicha

Celestrail 

1 Michaela Mertová (celkově 15.) 12:38:12

Všem kdo dokončili opravdu upřímně gratuluji. Určitě si sáhli na dno. Především pak gratuluji Míše Mertové k skvělé premiéře v ultratrailu. Komu se podaří při ní vyhrát ?

Děkuji za obrázky, které jsem mohl v článku použít a pro něž má Copyright Ian Corless. Další můžete shlédnou na jeho stránce http://iancorless.org