Včera jste zde mohli číst o výsledcích Three Peaks 2013. Tento závod není zajímavý tím, že by byl nejdelší, že by dosahoval největších převýšení či disponoval jinými nej týkajícími se trati. Je však rozhodně zajímavý svou ohromnou popularitou a tradicí, kterou má.
Mike Davies
Poprvé se tento závod běžel v roce 1954 a na startu stálo pouhých 6 mužů z nichž do cíle doběhli jen tři.
Od té doby se koná pravidelně, jen jednou v roce 2001 se neběželo a závod byl zrušen kvůli epidemii slintavky a kulhavky.
Ženy dostaly šanci se zúčastnit poprvé až v roce 1979 a rozhodně zde nechaly svými výkonu výraznou stopu.
Velkými postavami závodu jsou například:
Jeff Norman vítěz 1970-1975
Andy Peace vítěz 1994-1996, 2004 a stávající rekordman s časem 2:46:03 z roku 1996
Rob Jebb vítěz 2005-2007 a 2009
Sarah Rowell vítězka z let 1991-92, 1994 a 1996 a jediná kromě stávající rekordmanky, kdo se dostal s časem pod 3:20 (nejlepší čas má 3:16:17)
Anna Straková (Pichrtova) aktuální držitelka rekordu tratě 3:14:43
Celkově se nejvíce závodníků 762 postavilo na start v roce 2011 a nejvíce závodníků 685 dokončilo v roce 2008.
A jak na tento závod vzpomíná rekordmanka Anka Straková ?
Anka Straková (Pichrtová) vítězka 3Peaks 2008 a držitelka rekordu tratě
Na tento jeden z neslavnějších a nejstarších anglických fell-závodů („fellraces“) jsem se přihlásila na poslední chvíli. Byla jsem se tehdy léčit u své fyzioterapeutky Denise Park v severní Anglii oblasti Lancashire se zraněným sacroiliacem a jelikož mě už Denise dala do pořádku, byla jsem schopná trénovat. Připravovala jsem se tenkrát na maraton v Ottawě a Three Peaks byl pro mě dobrým tréninkem, ale hlavně to bylo v roce 2008 MS v dlouhém horském běhu. A bylo rozhodnuto.
Už před závodem jsem viděla a žasla nad množstvím lidí, které se ho zúčastnilo. Typický anglický fell běh, všichni měli na nohách krosové vlastně „špuntové“ boty, kolem pasu ledvinku s povinnou výbavou. Většina měla na sobě jenom tílka a trenýrky i když teplota ráno byla ještě hodně nízká…no bylo to v Anglii, kde se moc v elasťácích a dlouhých rukávech neběhá. Já si vzala na závod silniční boty a doteď trochu pochybuji o správnosti svého rozhodnutí. V některých místech mi málem uvázly boty v bahně anebo se mi na ně nalepilo tolik bláta, že jsem si málem neunesla nohy.
Angela Mudge
Běží se 37,4km/1608m, vybíhají a sbíhají se tři vrcholy Pen-y-ghent, Whernside a Ingleborough, na každém je taky checkpoint stanice. Závod je docela „běhatelný“ a mezi jednotlivými vrcholy je i dost rovinatých rychlých úseků, což mi nahrávalo do karet, jelikož jsem se připravovala na silniční maraton. Mou největší soupeřkou byla tenkrát Angela Mudge, která trať už z předchozích ročníků dobře znala. Po startu se jako první vybíhal Pen-y-ghent a běželi jsem ještě docela v chumlu, takže člověk se musel opravdu snažit, aby bez problémů někoho předběhl. Kamenitý terén, ale ne tak prudký a dalo se běžet slušným tempem. Na vrcholu jsem už byla na první pozici, v těsném závěsu za mnou byly ale i mé dvě největší soupeřky, Haakenstad-Evertsen Anita a Angela Mudge. Norka pak v seběhu s Pen-y-ghentu vzdala kvůli podvrtnutému kotníku. Po výběhu pak přišel můj oblíbený seběh po kamenech a soupeřkám jsem se rychle vzdálila. Rovinaté úseky mezi vrcholy byly pro mě fajn, pokud jsme právě neběželi obrovským, nám normálním Evropanům neznámým bahnem. Pro mě to byla výborná zkušenost, i když v daném momentu jsem někdy i hezky zanadávala…naštěstí mi nikdo nerozuměl :). Těsně před začátkem výběhu na nejstrmější vrchol Whernside jsem běžela ještě asi se dvěma chlapy, měla jsem toho už docela dost a najednou se před námi objevil velký potok…noc předtím totiž docela dost pršelo. No a já, neznalá anglických fell-závodů, jsem se těch dvou běžců zeptala: „Where is the bridge for crossing???“ (Kde je můstek na přeběhnutí?) a oni se jenom zasmáli a skočili do potoka, myslím, že jeden ho dokonce snad i celý přeskočil. Chvíli jsem zaváhala, no musela jsem se namočit taky…Hlavně, že mi v potoku nezůstaly boty, jako se později stalo Mitjovi Kosovlejovi, který nakonec doběhl třetí. Whernside byla hodně prudká, běželi/šli jsme téměř po čtyřech po travnatém prudkém svahu, já pořád na čele závodu. Za mnou několik minut šlapala Angela, která si ve strmých pasážích libuje. Whernside, druhá kontrola za námi a zase můj oblíbený seběh. V sebězích jsem si svůj náskok vždy o dost na ostatní holky navyšovala, i když při pohledu na sbíhaní některých rychlých Angličanů jsem cítila, že ještě mám co vylepšovat. Před posledním výběhem na Ingleborough jsem už měla opravdu slušný náskok a skoro nic mě nemohlo před vítězstvím zastavit…tedy skoro nic. Když už jsem sbíhala dolů do cíle po rychlém, ale přesto hodně kamenitém terénu, zakopla jsem o kámen a upadla…trochu krve na koleni, ale hlavně naražená žebra. Nicméně v ten moment jsem to nevnímala, vyskočila a běžela dál…největší bolest se pak dostavila za několik hodin a přetrvala několik týdnů. Do cíle jsem doběhla sice celá od bahna a krve, ale s úsměvem na tváři a v novém traťovém rekordu. Na druhém místě doběhla má největší soupeřka, ale i kamarádka Angela Mudge. V cíli mě pak radostně vítala Denise, ale bohužel už zase měla se mnou plné ruce práce. Tak to ve sportu chodí…
Jethro Lennox – vítěz 3Peaks 2008
Takže Three Peaks byl pro mě krásný závod, s technickými pasážemi, hodně bahna a kamenů, ale i rychlých rovinatých úseků. Prudké, ale i mírnější „běhatelné úseky“…prostě mix v terénu jak se patří.
Napsat komentář