Kilian Jornet – RUN OR DIE – ukázka z 1. kapitoly

Jak jsme slíbili zde, uvádíme nyní jako takovou malou ochutnávku překlad ukázky z první kapitoly knihy Kiliana Jorneta  RUN OR DIE, která v angličtině vyjde již 1.7.2013.

Myslím, že je se na co těšit a ti, kdo jsou schopni číst anglicky by si tuto knihu neměli nechat ujít. Je otázkou, kdy a zda vůbec se najde český vydavatel, který by zakoupil práva pro kompletní překlad a vydání této knihy v češtině.

Manifest Skyběžce

Polib nebo zabij. Polib slávu anebo zemři při snaze ji dosáhnout. Prohra je smrt, výhra znamená dýchat. Zápas je to, co dělá vítězství a vítěze. Kolikrát jsi plakal vztekem a bolestí? Kolikrát jsi ztratil paměť, svůj hlas a nemohl udělat správné rozhodnutí, protože jsi byl totálně unavený? A v téhle situaci, kolikrát jsi myslel na to: Zkus to znovu! Ještě několik hodin! Ještě jeden vrchol! Bolest neexistuje, je jenom v tvé hlavě. Kontroluj ji, vymaž ji, znič ji a pokračuj! Nech trpět své odpůrce, zabij je. Jsem sobec, anebo ne? Sport je sobecký, protože sportovec musí být sobecký, aby byl schopen bojovat a trpět, milovat osamělost a peklo. Zastavit, kašlat, mrznout, necítit nohy, mít žaludek na vodě, zvracet, mít bolest hlavy, být v šoku, krev teče po tvém těle… Máš něco lepšího, co bys mi nabídl?

Tajemství není v nohách. Tajemství je v tom, nalézt dostatek odvahy, vůle jít ven a běhat, když prší, fučí, sněží. Když blesky práskají do stromů. Když kusy sněhu nebo ledové kroupy tě bijí do nohou a těla tak silně, že pláčeš. Abys mohl pokračovat, musíš si utřít slzy z obličeje, abys viděl kameny, překážky, oblohu. Zapomeň na večírky, desítky výčitek, řekni ne děvčeti i teplu přikrývky ve svém pokoji… Pošli všechno do pekla a jdi ven do deště, nech své nohy krvácet, aby padly na dno a opět se zvedly, aby mohly běžet dál a dál k vrcholu… Až dokud tvé nohy nezařvou: DOST! A nechají tě samotného uprostřed bouře v neznámých horách… dokud nepřijde smrt.

Šortky promočené sněhem, vítr, který ti bije do tváře, mráz při kterém mrzne tvůj pot. Lehké tělo, lehké nohy. Pociťuj sílu svých stehenních svalů, hmotnost svého těla, která se koncentruje v metatarzech tvých prstů u nohou, vyviň tlak a sílu, která je schopná lámat kameny, ničit planety a hýbat kontinenty. S oběma nohama ve vzduchu, létat jako orel a běžet rychleji jako gepard. Anebo, když běžíš z kopce, když se tvé nohy boří do sněhu či bahna, těsně předtím než se odrazíš a ucítíš, že letíš, vykřikni zuřivostí o nenávisti a lásce, tam v srdci hor, tam, kde jenom ti nejstatečnější hlodavci a ptáci mohou být tvými obdivovateli… ukrytí ve svých hnízdech a pod kameny. Jenom oni znají tvá tajemství a strach. Protože chybovat znamená zemřít. A ty nemůžeš zemřít bez toho, abys ze sebe nevydal úplně všechno, to nejlepší co můžeš, nemůžeš umřít bez pláče z bolestí a zranění, nemůžeš to vzdát… Musíš bojovat až do smrti. Sláva je největší věc, nemůžeš ji dosáhnout, pokud ze sebe nevydáš úplně všechno. Musíš bojovat, trpět a zemřít. Bez toho nemá nic svou cenu. Čas trpět přišel, čas bojovat nastal, čas vyhrát je tady. Polib nebo zemři.

To jsou slova, která jsem si v těch časech připíchl na dveře svého starého apartmánu a četl si je každé ráno, než jsem šel ven na trénink.

Kapitola 1

• Čím chceš být, až budeš velký ?

• Sčítač jezer. Až budu velký, chci být sčítač jezer!

• Učitelka zvedla oči od stolu, kde si zapisovala, čím by její děti ve třídě chtěly být, až budou dospělé a podívala se směrem ke mně.

• Opravdu, sčítač jezer. Ale ne pouze sčítat, kolik jich je. Já bych chtěl jít nahoru do hor, a když najdu jezero, zjistím, jak je hluboké tím, že hodím kámen na laně doprostřed, změřím, kolik kroků je dlouhé a široké. Zjistím, odkud tečou řeky vlévající se do nich a kam tečou ty, které z něj vytékají. Podívám se, jestli tam žijí nějaké ryby, žáby nebo pulci. A také jestli je voda čistá nebo ne.

• Rosa se na mě podívala ještě s větším překvapením. To není práce, kterou by si nejvíce přálo pětileté dítě, ale já jsem byl docela jistý sám sebou. To byl můj osud.

Co se spojilo z tohoto příběhu se skutečností je to, že ze všech svých výstupů a cest do hor, které jsem podnikl v době, kdy jsem již měl trochu rozum, jsem vždycky přinesl alespoň jeden kámen z vrcholu, nebo nejvyššího bodu, kterého jsem dosáhl. Doma si tedy uchovávám sbírku kamenů všech typů a barev: vulkanických kamenů z Kilimandžára, žulu z Pyrenejí a Alp, okrové kameny z Maroka a Kappadokie, modré z Erciyes, destičky z Cerro Plata …), to vše mě vede k přesvědčení, že jsem byl možná předurčen, abych se stal geologem nebo něčím podobným. Předurčen objevit vnitřnosti Země tím, že najdu kameny ze všech jejích vrcholů, ze všech jeskyní, že zkoumáním krajiny odhalím, jak bylo možné vytvořit tak složitou stavbu, s jejími pohořími, údolími, jezery … A jak to všechno, tak či onak, perfektně funguje jako švýcarské hodinky, a jak nic a nikdo, dokonce ani ti nejmocnější muži a ženy, nemohou zastavit tento zásadní rytmus.

Myslím, že to byl jeden z těch mála okamžiků, kdy jsem řekl: „Já chci být“. Vždy jsem byl více z těch lidí, kteří říkají „Budu se snažit …“. Vždycky jsem byl plachý člověk a myslel si, že bude nejlepší nechat věcem jejich vlastní průběh, aby to co nejlépe dopadlo. Tak jsem tedy nechal věcem jejich volný průběh a můj osud učinil vše, aby to dobře dopadlo.

Kilian 18 měsíců, malá Naila a jejich matka Núria

Mé dětství bylo stejné asi jako každého normálního dítěte. Trávil jsem hodně času venku hraním nedaleko našeho domu. Buď sám, se sestrou anebo s přáteli ze školy, kteří k nám přišli strávit odpoledne. Hráli jsme na schovávanou, budovali jsme bunkry, chatrče a hrady, proměnili jsme naše okolí v imaginární scény z komiksů a filmů. Nikdy jsem nebyl jedním z těch lidí, kteří se zavírají uvnitř svých domů. Měl jsem to velké štěstí, že moji rodiče žili na horské chatě, kde můj táta pracoval jako hajný. Náš domov stál v nadmořské výšce asi 2.000m na severních svazích kraje La Cerdanya, uprostřed štítů na hranicích Francie a Andorry. Mé hřiště nikdy nebyla ulice anebo zahrada za domem, ale lesy Cap del Rec, lyžařské běžecké svahy a vrcholy La Tossa Plana, La Muga, Perafita… To byla místa, kde jsem začínal objevovat fascinující svět přírody. Když jsme přišli ze školy, mohli jsme v obývacím pokoji rychle zahodit naše tašky a vyběhnout ven lézt na skály, anebo šplhat vysoko ve větvích stromů, v zimě zase závodit na běžkách přes sněhová pole a svahy.

Každou noc, než jsme šli do postele, mě a mou sestru naše máma už v pyžamech vzala na procházku do lesa… ve tmě a bez baterky. Vyhýbali jsme se chodníkům a krůček za krůčkem si naše oči zvykaly na tmu a naše uši na ticho, mohli jsme slyšet dýchat dřevo, stromy a procítit zem pod nohami. Moc přeceňujeme zrak jako smysl. Když ho nemůžeme použít, cítíme se zranitelní, bezbranní vůči světu a jeho nástrahám. Ale jaké může být nebezpečí v lese Pyrenejí v noci? Jediní predátoři, kteří zde mohou být, jsou vlci a medvědi a ti jsou teď hodně vzácní. Co se týče dalších zvířat, jaké nebezpečí hrozí, když potkáte lišku nebo zajíce? A stromy? Můžete se naučit slyšet vítr, jak češe jejich listí a to vám dovolí je „vidět“. A země? Vaše chodidla vám řeknou, kde jsou větve, tráva, bahno nebo voda, kde svah stoupá, kde klesá anebo kde je prudký sráz.

A tak roky ubíhaly, s hrami kolem chaty, výlety o víkendech a prázdninách. Vždy, když jsme měli několik dnů volno, vyráželi jsme poznávat nové hory. Hned jak jsme uměli chodit, začínali jsme šplhat na kopce nejblíž našemu domovu, zdolávali jsme vrcholy kolem naší chaty. Ale pak jsme postupně hledali dobrodružství dále a dále. Když mi byly tři, vyšplhal jsem na Tossa Plana, Perafita a Muga. Svou první čtyřtisícovku jsem zdolal v šesti a když mi bylo deset přešel jsem napříč Pyrenejí za 42 dnů… My ale nikdy nenásledovali na těchto výletech stopy našich rodičů. Pravda, oni nás vzali na vrchol a vedli nás, ale na nás bylo vybrat si chodník, trasu a porozumět tomu, proč nás naše cesta vede tímhle směrem a ne opačným.

Nebyli jsme jenom pouhými pozorovateli toho, co se děje kolem nás. Hory měly pro nás daleko hlubší význam, než jenom provozovat nějaké, jak se tomu dnes říká volnočasové aktivity. Tohle byl živý terén, který jsme potřebovali pochopit, abychom se zde mohli bezpečně pohybovat, interpretovat ho a udělat vše, abychom se vyhnuli nebezpečí. Ve zkratce, museli jsme se adaptovat na terén, ve kterém jsme se narodili. A způsob, jak nás rodiče učili milovat hory, byl, abychom se cítili jejich součástí. Protože v srdci je hora jako člověk. Milovat ji, znamená, že jí musíš nejdřív pochopit, a když ji pochopíš, víš, kdy se zlobí a kdy je šťastná, jak s ní zacházet, jak si s ní hrát, jak o ní pečovat, když má bolesti a kdy je nejlepší ji neobtěžovat… ale rozdíl je v tom, že na rozdíl od člověka, je hora, příroda, země mnohonásobně větší. Nikdy nesmíš zapomenout, že ty jsi jenom malé smítko, bod v prostoru, v nekonečnu a že to je hora, která se může kdykoli rozhodnout, jestli tě vymaže nebo ne.

Kilian s matkou

Když mi bylo osm, byli jsme na výletě, na který nikdy nezapomenu a na který často vzpomínám, když běhám.

Dojeli jsme do La Coruña v Galícii. Vlak zastavil a my jsme vystoupili. Počasí bylo chladné a i když ještě nepršelo, zdálo se, že začne každou chvilku. Vybalili jsme naše kola, nasedli na ně a rozjeli se. Já jsme jel na horském kole mé matky, bylo docela nové a ačkoli jsem sotva dosáhl na pedály, vždy jsem tohle kolo chtěl. Hlavně proto, že mělo barevnou dekoraci na špicích obou kol. Mé sestře bylo sedm a měla své kolo už tři roky. A i když bylo pořád ve skvělém stavu, ona už hodně vyrostla a musela šíleně šlapat, aby se nás udržela. Má máma jela na starém závodním silničním kole Peugeot s převodovou páčkou na rámu.

Na zádech vezla obrovský batoh se vším, co jsme my tři potřebovali na týdenní výlet na kole a na kempování v Galícii. Dali jsme se směrem na jih. Pokračovali jsme dobře a rychle jsme si zvykli na společný rytmus. Já jel první na svém obrovském kole, mě následovala šíleně šlapající sestra a má máma se pohybovala dopředu a dozadu a ujišťovala se, že jsme oba v pořádku. Uprostřed mírného deště, celí promočení jsme dojeli do Santiaga de Compostela. V průběhu jedné z odpočinkových přestávek, hledíc do jedné staré Michelin silniční mapy, mi máma řekla:

– Kiliane, pořád se drž této bílé čáry – a ukazovala na bílou čáru na straně silnice – a drž se ji pořád i když přijedeš na křižovatku, k silnici, která povede doprava, OK?

Rozuměl jsem perfektně a vystartoval jsem. Byl jsem úplně koncentrovaný na to, abych se držel bílé čáry, i když byla někdy přerušovaná, zatímco má máma jela se sestrou za mnou. Začínal jsem přijíždět ke křižovatkám a tady mě předjížděla auta zprava i zleva. A řidiči autobusů a náklaďáků po mě pokřikovali. Ale já se držel přesně instrukcí a za každou cenu se držel bílé lajny.

Najednou jsem uviděl mámu, běžící a tlačící kolo na levé straně silnice. Ječela, abych vypadl z prostředka silnice.

– Kiliane! Co to děláš? Zmiz z té rychlostní silnice! – Čirým neštěstím vedla čára, které jsem se za každou cenu držel, přímo do rychlého pruhu rychlostní silnice do Santiaga. Ale já jenom poslouchal do písmene mámu a na čáru se nalepil jako lepidlo. Tak teď jsem odtamtud zmizel a sjel tam, kde byla máma. Celá upocená z námahy jak mě honila, mě objala a pak začala spravovat defekt, který se jí přihodil, když mě honila.

Následující tři dny jsme tvrdě bojovali proti severnímu větru. Jeli jsme po kroutících se silnicích podél pobřeží a vítr se nás snažil odfouknout zpátky. Má sestra se na svém malém kole hodně trápila do kopců, byla pomalejší a máma nás musela uhlídat oba dva. Mě, který jsem neustále zrychloval i mou sestru, která zaostávala. Navzdory všem těžkostem, větrné odpoledne s lehkými mraky putujícími po obloze nás zastihlo již na Cape Finisterre a my mohli spatřit nádherný západ slunce nad horizontem moře.

Jako vždy, když někam jedeš, musíš se i vrátit. Na cestě zpátky jsem zase jel jako první a přemýšlel jsem o tom, co mi řekla máma: „Zastav v kempinku se zelenou bránou a dvěma vlajkami venku. Já přijedu společně s Nailou za tebou.“ Rozjel jsem se a mé silné nohy mě hnaly kilometr za kilometrem. Po mé pravici začaly z dohledu mizet pláže a ke mně se až strašidelně začaly přibližovat hory. „To je divné, já si myslel, že kempink bude blíž.“ Říkal jsem si sám pro sebe, když se už začínalo stmívat a silnice začínala být prudší a prudší. Dojel jsem až do horského sedla, přejel ho a začínal nabírat rychlost dolů na opačnou stranu. Přede mnou a ani na pravé straně, nebylo vidět žádné světlo anebo nějaké znamení, co by vypadalo jako kempink. Já ještě zrychlil, abych tam už co nejdřív byl. Začínala mi být zima a byl jsem unavený. Najednou mě předjelo malé červené auto a zastavilo přímo před mým kolem. Z auta vystoupil nízký zavalitý muž a smál se. Za ním z druhých dveří vystoupila máma, ještě pořád v cyklistických botách.

 – Ty jsi neviděl kempink?, zeptala se mě naštvaně.

– Hmm… Ne, nebyl tam. Viděl jsem pláže, pak hory, odpověděl jsem. Pamatoval jsem si všechno, co jsem od začátku viděl.

– A co takhle po tvé levé straně?, zeptala se, koukajíc na mě v úžasu. Cítil jsem se hloupě. Byla to šance 50:50, že kempink bude na levé straně silnice, ale já na to vůbec nepomyslel. Smál jsem se sám sobě, nastoupil do auta majitele kempu, který nás odvezl zpátky k našemu stanu, kde má sestra již vařila večeři.

Následující den jsme vstávali brzy, abychom dojeli do La Coruña odpoledne a další ráno stihli vlak zpátky do Puigcerdà. Tentokrát jsme vyjeli všichni spolu, abychom se vyhnuli dalším incidentům, ale na posledním svahu, před vjezdem do města, se porouchalo matčino kolo. Za ta léta ježdění řetěz a přehazovačka dostaly zabrat a teď se zasekly. Bohužel jsme do našeho dvacetikilového batohu nedali žádné nářadí a tak jsme museli zajet do malého krámku v blízké vesnici koupit olej.

Nakonec se nám po dlouhém snažení a odtahování všech částí od sebe holýma rukama podařilo uvolnit řetěz, ale kolo zůstalo zaseknuté na lehkém převodu. Má máma nemohla nechat nohy na pedálech při jízdě z kopce a tak si nohy vyložila na řidítka a jela první. My jeli za ní, aby se nestala nějaká nehoda. Tu noc jsme spali v hostelu v centru města a následující ráno jsme vstávali hodně brzy, abychom stihli vlak. Na cestě sem jsme měli problémy dostat do vlaku s námi i kola, ale tentokrát jsme již byli připraveni. Kola jsme zabalili, než jsme opustili hostel. Neměli jsme žádné speciální obaly ani krabice, a tak jsme je zabalili do spacích pytlů.

Tohle pečlivě naplánované řešení mělo jenom jeden problém a to dostat kola na nádraží. Ani já ani má sestra jsme je neunesli, protože byla větší než my. Tak jsme vymysleli následující systém: máma a já jsme odnesli společně první kolo do půl cesty na nádraží a já tam se zabaleným kolem zůstal. Ona pak šla zpátky a přinesla druhé a třetí kolo. S posledním kolem s ní přišla také má sestra Naila. Tuhle operaci jsme zopakovali ještě jednou, tentokrát už s cílem přinést vše na nádraží.

Má sestra i já jsme byli tak „dobří“, že jsme nakonec zahodili šanci vydělat si své první peníze. Kolemjdoucí, kteří viděli dvě děti samotné, unavené po těžkých dnech jízdy na kole, ve špinavých šatech od řetězu, sedící vedle obrovských spacích pytlů, nás litovali a nabízeli nám peníze na jídlo. My jsme na ně s úžasem hleděli. Nemohli jsme pochopit, proč myslí, že jsme tak chudí. Vždyť jsme právě měli snídani, a samozřejmě jsme peníze odmítli.

Konečně jsme se dostali na nádraží, kde nám průvodčí nařídila, vyndat kola ze spacích pytlů a zůstat blízko dveří. Tam jsme se pořád museli přesouvat zleva doprava a zpátky, aby cestující mohli na různých stanicích nastupovat a vystupovat. Po několika hodinách dělajíc tohle, se průvodčí nad námi slitovala a dovolila nám nechat kola v přepravním prostoru a my konečně mohli usnout a spát celou cestu domů.

Z naších výletů se postupně stávaly aktivity, které přecházely v samotný sport. Já se začal zúčastňovat závodů, když jsem nastoupil na střední školu. Stal jsem se nejmladším členem „Technického centra horského lyžování“, abych vybil přebytek energie. Pak začal trénink a ježdění po závodech, nejdřív po celých Pyrenejích, později po celé Evropě. Já dosáhl svých prvních výsledků a ty mě hnaly dopředu, abych se ještě víc zlepšoval. S pomocí Maite Hernandez, Jordi Canals a celého týmu v Technickém centru jsem mohl trénovat ráno před vyučováním. Nesmím opomenout ani pomoc mé mámy, která mě všude vozila a starala se, abych byl na trénincích nebo závodech. Zdálo se, že má kariéra odstartovala správným směrem, mé největší úspěchy ale pořád měly přijít, i když jsem už vyhrál všechno v nižších věkových kategoriích.

Nicméně život vždy hází klacky pod naše nohy. 22.prosince 2006, jenom den poté, co jsem poprvé porazil Augustí Roca, jednoho z nejlepších skyběžců toho času, jsem běžel domů z autoškoly, skákajíc z jedné ulice na druhou jako už mnohokrát předtím. Mé nohy se zničehonic zamotaly a já spadl na zem dost tvrdě. Cítil jsem ohromnou bolest v levém koleni a pravé ruce.

Nějak jsem se dovlekl domů, sedl si na gauč a čekal, až otok opadne a bolest odezní. Nestalo se tak, dokonce právě naopak. Nicméně v brzkých ranních hodinách mé koleno tak oteklo, že i navzdory mým protestům mě vzali do nemocnice.

– Zlomil sis čéšku a metatarzální kost na ruce, informoval mě doktor a můj svět se roztříštil na malé kousky. Nejlepší bude, když budeme hned operovat a zkusíme to sdrátovat. To by tě mělo dát do pořádku.

Bylo těžké udělat rozhodnutí. V tu chvíli jsem nemohl jasně uvažovat. Má sportovní kariéra byla lepší a lepší, bylo mi jenom 18 a já neviděl žádné východisko z téhle situace. Skončila má kariéra? Zotavím se někdy z tohoto zranění? Pravděpodobně budu schopen sportovat dál, ale dostanu se zpátky na úroveň, kterou jsem měl a stála mě tolik práce a úsilí? Chtěl jsem to vědět a rychle. Nemohl jsem snést pomyšlení na rok bez závodů, tréninku a sportu. Co budu dělat?

Má hlava byla plná otázek, když mě operovali a prováděli tahovou cerkláž kolena (pozn. překladatele – Kirschnerovými dráty se přibližují zlomené části). Potřeboval jsem najít alternativy. Když se nebudu moci vrátit na vysokou úroveň závodění, potřebuji si najít nové motivace a cíle, které budu mít před sebou. Výsledkem bylo, že za ty tři měsíce, co má noha byla v sádře, jsem si našel všechny informace, co jsem jen mohl o skialpinizmu.

Strávil jsem celé noci před obrazovkou počítače, surfováním stránek o fyziologii a strategii sportu, abych co nejlépe a do hloubky pochopil své tělo. Učil jsem, jak se zlepšit čtením psychologických knih. Tím jsem vlastně trávil i bezesné noci s tolika nezodpověděnými otázkami, které se mi honily hlavou.

V březnu mi v nemocnici sundávali sádru. Byl jsem zděšený, když jsem poprvé po tak dlouhé době uviděl svou nohu. Ne, to nemůže být má noha! To je nemožné! Má noha byla silná, samý sval, ten kus drátu nemůže být můj! Ó bože! V ten moment vše vypadalo tak černě. Abych se utěšil, říkal jsem si, po všem tom mém intenzivním studiu v průběhu tří měsíců, že snad budu schopen udržet nějakým způsobem kontakt ze sportem.

Má první cvičení s fyzioterapeutem byla hrozná. Já ani nemohl natáhnout nohu bez elektrostimulace. Nemohl jsem stát bez opory o berli. Jak já budu zase jednou běhat, když ani nemůžu stát? Nicméně, krok za krokem jsem se zlepšoval a zase nabíral svaly. Po týdnu jsem mohl stát bez pomoci hole a když mohu stát, můžu taky lyžovat anebo ne? Zkusil jsem to. Šel jsem na svah, nazul lyžařské boty poprvé po čtyřech měsících. Byl jsem si téměř jistý, že doktoři by nebyli příliš nadšeni, kdyby věděli, že lyžuji, ale doopravdy to co jsem dělal bylo jenom stání a lyžařské boty zpevňovaly má chodidla. Bylo to to samé, jako kdybych cvičil doma.

Začal jsem šlapat do svahu a i když jsem byl v ubohé fyzické kondici, viděl jsem, že to jde, že možná budu schopen být zase sám sebou a cítil jsem, jak mnou začíná proudit adrenalin. Když jsem vyšlapal na vrchol sjezdovky, byl jsem tak vzrušený a šťastný, jako kdybych právě vyhrál olympiádu. Zpíval jsem, tancoval a křičel, jako kdybych byl sám na světě. Ostatní lyžaři kolem mě na mě koukali jako na blázna. Po chvíli, když vyprchal adrenalin a vrátil se mi rozum, zeptal jsem se sám sebe na základní věc: „Jak se pro boha dostanu zpátky po sjezdovce dolů?“

Já byl tak nadšený tím, že můžu znovu jít na skialpech, že jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že když se dostanu na kopec, musím ho přirozeně i nějak sjet dolů. Začal jsem sjíždět sjezdovku na zádech mého kámoše, který mi nabídl pomoc. Asi v polovině sjezdu, jsme zjistili, že to nebyl až tak dobrý nápad a já pak sjížděl zbytek sjezdovky na jedné lyži, na noze, která byla dobrá a tu špatnou jsem pokrčil tak, aby se nedotýkala svahu. Takže hmotnost nesla zdravá noha. Od tohoto momentu jsem myslel jenom na jediné, a to přesvědčit doktory a fyzioterapeuty, aby mě dovolili začít trénovat. Ze začátku to bylo těžké. Když jsem s úsměvem řekl doktorce z ucha do ucha, že jsem byl na skialpech a že to nebylo tak špatné, ona mi na to odpověděla nahlas a jasně:

– Dám ti zpátky sádru!

– Ne, ne, ne, prosím! Budu dělat vše co mám. Posilovnu, bazén, fyzioterapii…, ale prosím, ne sádru!

Když jsem viděl, že s doktory se nikam nedostanu, zkusil jsem svého fyzioterapeuta. On mi řekl, že pokud pokrčím koleno do pravého úhlu, můžu začít s jízdou na rotopedu a do té doby mohu chodit do bazénu, chodit pod vodou. Tak jsem začal dělat všechno, co jsem jenom mohl, abych pokrčil nohu. Já na ní seděl a tím vyvíjel tlak, zvedal jsem těžké činky, abych zvýšil pohyblivost v kloubu, a tak po malých krůčcích jsem se zlepšoval.

Co se bazénu týče, šel jsem jeden den, ale bylo mi hned jasné, že chodit sem a tam pod vodou, obklopen důchodci, není velká zábava. A napadlo mě, že bych mohl přeinterpretovat to, co řekl můj fyzioterapeut. Mluvil o chození pod vodou. Dobře, ale co je vlastně bazén jiného než voda. A voda a sníh je vlastně ta samá věc, akorát v jiném skupenství… fyzika. A tak jsem začal chodit s lyžemi na nohách (na skialpech). Za tři týdny jsem mohl ohnout nohu do pravého úhlu a začít jezdit na rotopedu. První sekce nebyla tak hrozná a fyzioterapeut mi řekl, že mohu chodit do posilovny v Puigcerdà a pokračovat v tréninku na stacionárním kole.

Dobře, tak jsem šel do posilovny na stacionární kolo a vydržel na něm tak asi 15 minut koukajíc přitom na hudební videa v televizi, víc to nešlo. A tak mě napadlo, že 90 stupňů je 90 stupňů a je jedno, jestli jste na rotopedu anebo závodním kole. Podíval jsem se z okna, slunce svítilo a teplota byla dobrá. Šel jsem domů, vyndal své silniční kolo a jel se projet: jeden přístav, druhý přístav a to byl vlastně můj začátek kombinace skialpinizmu a jízdy na kole.

Doopravdy, já jsem jenom dělal, co mi řekli: chodit ve vodě a jezdit na kole. Bylo však lepší, neříct jim přesně jak jsem si vyložil jejich příkazy, pokud se mě na to neptali. Problém nastal, když moje doktorka uviděla výsledky z Katalánského mistrovství ve skialpinizmu.

Kilian a Naila

– Dobře, bylo to blízko mého domova… tak jsem se šel podívat, a protože jsem v minulém roce závodil hodně dobře, ukázalo se, že pro mě mají startovní číslo. A jelikož nemohu nikomu nikdy říci ne, vzal jsem si ho. Začal jsem dost opatrně a ani jsem si nemyslel, že dojedu do cíle. Nakonec se však ukázalo, že dokončit závod bylo pro mě snadnější než vůbec dojet na něj, silnice byly hrozné… Ale sjezd jsem absolvoval jenom na jedné noze, no víte. Byl jsem opravdu hodně opatrný a nic jsem nepřeháněl… To byla má obrana, ale nemohl jsem zadržet smích, když jsem svůj příběh vyprávěl.

– OK, stejně s tím už teď nic neuděláme, odpověděla. Ale alespoň buď opatrný a neupadni, dokud nevyndáme z kolena ty dráty a šrouby. A tak, jak jsem dostal zelenou, začal jsem s tréninkem jako šílený. Postupně krok za krokem jsem se dostával do formy, jakou jsem měl před zraněním a dokonce se i zlepšoval na nižších úrovních.

V životě každého člověka nastane čas, kdy se musí rozhodnout, kterou cestou půjde, a když už se rozhodne, nemá smysl přemýšlet, co by se dělo, kdyby šel cestou jinou. Měli byste se co nejvíce těšit z toho, co vám vaše putování přinese. Nemůžeme vědět co leží na jiných cestách, i když se často v noci probouzíme a sníme, že jsou lepší.

Pravda je, že dokonalost existuje jenom uvnitř nás. V co věříme, to je dokonalé. Všechny cesty vedou na jiná místa, ale jenom naše vlastní kroky, naše jednání nám umožní najít jiskry štěstí tohoto putování.

Rozhodnutí bylo učiněno. Je to právě ten věk kolem osmnácti, kdy bys měl začínat vybírat život který chceš, práci, kariéru, rodinu, jídlo v lednici, auto, domov, účet v bance, jestli chceš mít domácí zvíře nebo ne, zařízení kuchyně, své příbory a ubrusy, televizní kanál na který chceš koukat, co chceš k obědu, jak zabít čas v neděli odpoledne, svojí budoucnost, svůj život. Ne, já si nevybral tohle všechno. Já si zvolil jiný život.

Žil jsem v 18 metrech čtverečních ve studiu v Grand hotelu ve Font-romeu. Bydlel jsem tam společně s kamarádem, i když obvykle u nás spalo ještě tak 5 – 6 lidí na zemi. Bylo to v přízemí obrovské budovy z počátku dvacátého století, která se tyčila nad městem Font-romeo.

Pokoj ležel po pravé straně velké haly, jejíž obrovské točité schodiště s mramorovým zábradlím připomínal nádheru lakality s francouzskými buržoazními kořeny. Nyní, když byl tmavý a prázdný, vypadalo to spíš jako imitace hotelu z filmu The Shining.

Dveře do pokoje byly z hrubého dřeva, pokryté vrstvou nějaké anonymní barvy, která už začínala opadávat. Jediná věc, která byla jiná než na ostatních asi padesáti dveřích tohoto křídla byla klíčová dírka s hliníkovou deštičkou, na které bylo fixem napsáno číslo 18. Uvnitř byl na levé straně záchod, oddělený posuvnými dveřmi a na pravé straně koupelna se zrcadlem a malou vanou.

Studio mělo, jak jsem již uváděl 18m čtverečných a jenom jediné okno, které zabíralo celou severní stranu. To často zůstávalo pootevřené jako jistota pro ty případy, kdy jsme se vrátili domů, našli dveře zamčené a klíče ztraceny, nebo kdo ví kde. Podlaha byla pokryta hrubým modrým kobercem, který jsme si sami nařezali a jediný opravdový nábytek, co jsme měli, byla palanda u levé stěny. Napravo byl vařič, se třemi plotnami a trouba, ve které jsme měli uloženy dvě pánve, jednu na smažení a jednu na grilování.

Vedle toho byla hromada jídla: balík čokoládových cereálií, 5 balení sušenek, 2 balíky 500g špaget, balíčky soli a oregána, láhev olivového oleje, 2 plechovky smažených rajčat, kilové balení nastrouhaného sýra a tříkilové kolo sýra Beaufort. To byla naše strava. Vlastně často jsme si navařili hrnec špaget s rajčatovou omáčkou dopředu, to si pak ohřáli po návratu z tréninku předtím, než jsme vyrazili znova ven opět se zničit.

Hlavní věc byla, dostat do sebe co nejvíce kalorií, abychom mohli trénovat tak, co jsme jenom mohli vydržet.

Naproti palandy, byla na židli malá televize, ve které bylo vždy to samé DVD: „La tecnica dei campioni“, kde byly záběry a technické analýzy těch nejlepších skialpinistických lyžařů všech dob. Před tréninkem nám zhlédnutí tohoto DVD pomáhalo namotivovat se tak, že jsme ze sebe vydali to nejlepší, ve snaze napodobit lyžařský styl Stéphana Brosseho a imitovat způsob, jakým používal hole Guido Giacomelli (pozn. překladatele GG je současný president International Skyrunning Association).

Naše oblečení bylo na podlaze pod oknem ve dvou kupách. Vzadu byly naše normální kalhoty, košile a trika, vepředu pak naše tréninkové věci, lyžařské kombinézy, termoprádlo, kalhoty, elasťáky, rukavice, čepice… Vedle naších věcí pak byl materiál a nářadí, žehlička, vosk na lyže, nůžky, nože, kusy hadrů všeho druhu, přímočará ruční pila, lano a provaz, prostě to, co jsme potřebovali na předělání a zničení, konstrukci a demontáž všeho materiálu, co jsme vlastnili. Zbytek pokoje byl obsazen tím, co jsme nazývali „našimi nejlepšími přítelkyněmi“: koly, běžeckými botami, lyžáky a lyžemi. Tyto věci měli naši preferenční péči.

Na zdi visel plakát z 20. ročníku „Pierra Menta“, 4-denního skialpinistického závodu dvojic, známého jako lyžařské Tour de France. Tohle byl závod, který vyhrávali ti nejlepší skialpinisti všech dob. Závod, kterého byste se měli zúčastnit alespoň jednou za život. Závod, o kterém jsme snili každý den, při tréninku, když jsme jedli anebo spali. Za vchodové dveře jsme přišpendlili Manifest skyběžce, text, který nám dával sílu běžet tak dlouho, jak jen jsme mohli, v jakkoli nepříznivém počasí.

Tak mezi těmito čtyřmi stěnami, vznikla při hluboké touze ničit svá těla hodinami a hodinami tréninku Fuenri’s Factory. Skupina kamarádů měla v hlavách jenom dvě myšlenky: metry a ještě více metrů, na nic jiném nezáleží. Kde, nebo jak jsi spal, co jsi jedl anebo, když to bylo nutné nejedl. Na tom všem nesešlo.

Na čem záleželo, to bylo trénovat a závodit na maximum. Pamatuji si, když jsem opouštěl dům na kole, lyže přivázané k batohu, jel jsem 60km za sněhem, pak lyžoval až do tmy a vracel se zpátky večer s čelovkou, zmrzlý na kost. Pamatuji si, jak jsem si stavěl stan na parkovišti v Astúně večer před závodem, pak jsem vstával ráno do mrazu -15 stupňů a nebyl jsem schopen zase stan sbalit, protože přimrzl k ledu na zemi. Bylo to před Mistrovstvím Španělska.

Naila Jornet

Pamatuji mnoho sobot, kdy jsem přespával na sedadle auta anebo přímo v kufru, ve spacím pytli a pak jsem v neděli závodil.

Naše celé životy se točily okolo závodění. Spali jsme a jedli, aby nám to stačilo na trénování. V tréninku jsme vydávali úplně všechno, abychom pak v závodech mohli dosáhnout nejlepších výsledků, co jsme byli schopni. Všechny naše peníze, které jsme dostali jako granty a nebo pak vyhráli jako prize money na závodech, šly na platbu nájmu a vybavení na lyže. To jsme pak ničili a zmenšovali, abychom byli co nejlehčí, samozřejmě se zřejmými důsledky.

Kupovali jsme boty v různých obchodech, protože jsme byli v rozpacích, kupovat nový pár bot už čtvrtý týden po sobě ve stejném obchodě. Všechno vyvrcholilo jeden den v březnu, když jsme neměli v bytě světlo. Pro nás byl důležitější pár karbonových lyžařských hůlek než elektřina.

Jednu středu, jsem já a můj spolubydlící a spoluzávodící společník Álvaro leželi na podlaze s rozloženými 200 Eury, které byly na měsíční nájem. Snažili jsme se rozhodnout, jestli je důležitější dát tyto peníze majitelce Madame Levy za byt nebo odjet to samé odpoledne do Arêches Beaufort, které bylo v těch dnech centrem našeho světa a kde startovala další den Pierra Menta.

Několik minut na to jsme už nakládali náš bílý Peugeot Partner s našimi kufry a lyžemi. Vyzvedli jsme mou sestru Nailu a Mireiu, mou nejlepší kamarádku, která zorganizovala tým a vydali se na dálnici A9.

Do Arêches jsme dorazili o 7 hodin později. Tam začala naše odysea přesvědčit organizátory, aby nám dovolili zúčastnit se.

Samozřejmě, registrace na tento závod se vyvažovala zlatem a i když jsme byli v juniorské kategorii, místa byla limitována a přihlášky už dávno uzavřené. Ale my jsme se nevzdávali a po hodinách běhání a rozmlouvání s organizátory, jsme konečně obdrželi startovní čísla. Startovní číslo pro Pierru Mentu. Tady začal náš sen. Spali jsme v dívčím pokoji, protože jsme svých 200 Eur utratili za startovné a nemohli si dovolit platit ještě více za hotel.

Závod byl úžasný: fantastická atmosféra, dobré vibrace, nedělní vítězství a druhé místo celkově v juniorské kategorii. A úplně nade vším byla spousta adrenalinu, když jsme se ráno probudili a věděli, že jenom na jedné věci ten den záleží a to – závodit.

Kilian Jornet

Citát

Kilian: „Nemusíš dominovat horám, jsou daleko silnější než jsme my. Musíš se pokusit je pochopit, naučit se milovat je a běžet s nimi, nechat je pomoci tobě.“