SkyRunning – Co to vlastně je ?

Share

isf-logoV poslední době se máme možnost stále častěji setkávat u horských závodů s výrazem SkyRunning. Co to však kromě „otrockého“ překladu vlastně znamená? Co si pod tím představit ? Kde a jak to vzniklo ?

Sky running jako extrémní sport v přírodě je definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000m, stoupání dosahuje alespoň 30% a náročnost nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace obtížnosti.

V současné době toto sportovní odvětví zastřešuje světová asociace zvaná International Skyrunning Federation (ISF), která pořádá každoročně Skyrunner World Series jako celoroční soutěž složenou z vybraných závodů a jednou za dva roky Euro Skyrunning Champs (viz …)

MarinoGiacommetiPortret
Marino Giacometti

Marino byl skvělý horolezec s dvěma osmitisícovkami v Himalájích a řadou rychlostních rekordů ve výstupech na další vrcholy v Himalájích, Alpách a Andách. Jeho mottem bylo „Rychle a nalehko“. Jeho cílem nebylo vylézt na jeden vrchol, ale třeba na tři a v průběhu jednoho dne. Ustanovil tak v průběhu let mnoho rekordů včetně výstupů na Pumori, trasy Janov-Mont Blanc a Janov-Monte Rosa, kde část absolvoval na silničním kole a zbytek pěšky vždy pod 24 hodin.

Měl od dětství dobrý fyzický základ. Každý den běžel 3km do školy, pak zpět na oběd, zase do školy a pak domů. Každý den tedy 12km. Od té doby byly v ohnisku jeho zájmu hodinky, vytváření dalších třeba i vlastních rekordů a hledání nových výzev.

Na počátku vzniku sportu jménem Skyrunning stála a spolu s Marinem je v jeho vedení i Lauri van Houten, jejímž původním sportem bylo lyžování.

Lauri van Houten
Lauri van Houten

Lauri se narodila v Holandsku, ale vyrůstala ve Skotsku v horách. Poté se přestěhovala do Londýna, ale za prací jela do Itálie. Navždy si bude pamatovat jízdu směrem k Monte Rosa (v Evropě druhá nejvyšší hora), v Cinquecento v červnu, v parném létě, stromy zelené a nad nimi se tyčily zasněžené hory. Byla lapena. I tak vzniká závislost. Brzy začala lyžovat, a po pár letech odjela z Londýna do hor … a zůstala.

Její první setkání s Skyrunning bylo, když Marino Giacometti přišel do její vesnice při jednom ze svých pokusů o rychlostní rekord na Monte Rosa a později v 1992, kdy pomáhala s organizací jeho prvního závodu. Když viděla těch sedm běžců při závodu z vesnice na vrchol hory (4634 m) a zpět za pouhé 4:24, byla zděšena. Normálně to byl výlet na den a půl s pomocí lanovky a chaty na nocleh. Myslela si, že je to nadčlověk a pořád si to myslí. Z té doby pochází přátelství a počátek spolupráce těchto dvou vůdčích osobností světového Skyrunning. 

Marino Giacometti na cestě na Mont Blanc
Marino Giacometti na cestě na Mont Blanc

S tím, jak byly stanovovány další rekordy, později nazývané „Fast Known Time“ (FKT) na různé trasy, přišla myšlenka pořádat na těchto tratích i závody, kde díky konkurenci se tyto časy dále zlepšovaly. Některé, jako například čas běhu na Matterhorn Bruna Brunoda se zdá, že je věčný, i když Kilian Jornet by se o něj měl pokusit v letošním roce a on je asi jediným současným kandidátem, který to může dokázat. Nejextrémnější závody jako Mont Blanc a Monte Rosa zahájily koncept Skyrunning závodů ale byly vyhrazeny jen pro pár vyvolených. V průběhu let Marino vedle svých vlastních podniků podporoval i sny dalších „jeho“ sportovců jako byl Brunodův rekord na Matterhornu, pokusy Bruna a Meraldiho na Everestu, Cho Oyu, Shisha Pangma, Aconcagua. Závody však neměly být určeny jen k pokoření stávajících FKT, ale měly sloužit především k popularizaci Skurunning jako nového sportovního odvětví. V počátku Marino s Lauri organizují přes 80 závodů po celém světě. Nyní jich existuje minimálně stejné množství spíše vyšší, ale naštěstí se již Marino a Lauri mohou omezit jen na jejich koordinaci, když Marino je President ISF a Lauri vícepresidentka a výkonná ředitelka ISF.

Prvním skutečně celosvětovým sponzorem tohoto sportu byla FILA a jakmile byla dohoda na světě, Marino a Lauren letěli do New Yorku, aby se s lidmi z FILA setkali a dohodli první potenciální místo závodů. Po zhodnocení přístupu, možností ubytování, logistiky vyšel jako vítěz Aspen a Castle Peak. Následoval Tibet, Mexiko (vybrali nejprve Popocateptl, ale z důvodů erupcí byla zvolena jiná nejbližší sopka Iztahuatl (5200m). Tento závod se pak opakoval pětkrát.

Marino měl velký zájem také o studium fyzických a psychologických aspektů tohoto sportu a hned zpočátku výzkumníci studovali sportovce v terénu a nadmořské výšce spíše než v laboratoři. Z této doby pochází také asi 24 výzkumných zpráv, které byly publikovány ve vědeckých časopisech. Dalším krokem bylo dát dohromady jakýsi „Dream Team“, kde kromě italských průkopníků Champretavy, Greca, Meraldiho, Brunoda, byli i američtí běžci, Matt Carpenter, Danelle Balengee, Lyndon Ellefson, Ellen Miller a později Mexičan Ricardo Mejia. Byla to jedna velká rodina s týmem, výzkumníky, fotografy a televizním štábem, která cestovala do velkolepých a často logisticky náročných míst po celém světě, jako například Nepálu a Tibetu. Bylo to neuvěřitelné dobrodružství v každém slova smyslu a jednoduše řečeno šťastné dny.

Adriano Greco a jeho výbava na Mont Balnc 1992
Adriano Greco a jeho výbava na Mont Balnc 1992

To vše zní jako úžasná pionýrská doba, ale co výbava? Dnes jsme docela rozmazlení nabídkou bot, oblečení a vybavení pro outdoor, trail a horské běhy, ale v těch dobách toho asi moc ještě nebylo.

V začátku 90. let, předtím než Marino začal spolupracovat s vývojovým oddělením firmy FILA na trhu vlastně nic tak speciálního nebylo. On měl vlastní set speciálně vyrobený z textilií používaných pro zimní cyklistiku: Top s dlouhým rukávem, kalhoty, bundu se zadní kapsou pro náhradní větrovku nebo potraviny. Trailové běžecké boty ještě nebyly vynalezeny. Přítel Lauri, jeden z prvních skyrunning běžců, si vyrobil veškerou technickou výbavu v malé laboratoři: boty, mačky, hole … Boty byly buď lehké běžecké boty nebo silniční běžecká obuv přizpůsobené na cross-country tak, aby poskytovala větší ochranu. Pro závody na zasněžených alpských ledovcích, byly speciální mačky vyrobeny z hliníku nebo byly použity boty s 2cm hroty. Hůlky pro pomoc do kopců nebo jako bezpečnostní opatření v případě pádu byly také speciálně vyrobené v laboratoři za použití principů používaných v horolezectví například pro cepíny. Tyto byly aplikovány na úpravy sjezdových holí. Prostě to bylo zcela nové zadání na výbavu pro sportovce, kteří se chtěli v horách pohybovat opravdu rychle. Zatím všichni ostatní byli v horách jen v těžším a silném oblečení, s těžkými botami, batohy, lany … Během těchto let Marino pokračoval s poradenstvím pro Fila, vývojem prototypů pro elitní atlety (vyhráli New York Marathon v 95 a 96 a Boston). První série bot pro trail running pochází z roku 1998 a současně FILA začala představovat outdoor sérii „Skyrunner ®“ v oblečení. Bohužel projekt skončil společně s Fila, i když některé technické pojmy v obuvi přežily dodnes.

Atmosféra závodu Zegama Aizkorri
Atmosféra závodu Zegama Aizkorri

Zajímavé je se podívat, jak se vyvíjelo zastoupení žen v této sportovní disciplíně. V Evropě ženy představovaly 5-10% z celého startovního pole, zatímco v USA účast žen byla mnohem větší 40-50% v některých závodech. Výsledky jsou podobné i dnes na vzdálenostech kolem maratonu. Je možné zmínit několik průkopnic: Bruna Fanetti a Gisella Bendotti (Itálie), Helen Diamantides (Velká Británie), Alexia Zuberer (Švýcarsko), Ellen Miller, a později Danelle Ballengee (USA) ….. Je zajímavé, že Zuberer a Miller se vlastně staly horolezkyněmi v Himalájích díky jejich skyrunning zkušenosti v Tibetu. Je také zajímavé, zdá se, že i přes rozdíly v počtu startujících, mezera mezi top muži a ženami, se rychle uzavírá. Vidíme ženy běžkyně končit v celkovém pořadí na 10-15 místě a někdy i výše. Marino potvrzuje (a výsledky ze závodů to dokazují), že ženy dosahují lepších výsledků ve vysoké nadmořské výšce než muži, samozřejmě na stejné úrovni.

Lauri si myslí, že tendence nárůstu počtu žen na závodech Skyrunning bude pokračovat a možná i některé akce budou více zaměřené na ženy.

Atmosféra závodu Zegama Aizkorri
Atmosféra závodu Zegama Aizkorri

Jak již bylo řečeno Fila byla první firma, která tento nový druh sportu podporovala a sponzorovala. Kromě Enrica Fracheyeho (FILA CEO) si v začátku každý myslel, že jsou blázni. Spolupráce s firmou Fila tedy probíhala od roku 1993 do roku 2002, kdy společnost zanikla. V průběhu času pak přibyli další sponzoři na kratší nebo delší čas. Zmínit lze například: Polartec, Vibram, Sector watches, Cellfood a šestileté partnerství s Buff.

V roce 2008 byla založena ISF a zdá se, že se to shoduje s celosvětovým nástupem boomu horských běhů, běhů do vrchu a podobně.

Zakladatelé tohoto sportovního odvětví vlastně pracovali 15 let na něčem, kde probíhala i jakási přirozená evoluce. Oni byli prostě jen několik „světelných“ let dopředu. V podstatě se svým „Dream Team“ dělali něco podobného, co dnes dělá Salomon. Hlavní a podstatný rozdíl byl v tom, že tehdy nebyly takové možnosti komunikace a sociálních médií, které rozhodně přispěly k tomuto boomu velkou měrou.

Rok 2012 se ukázal být jakýmsi průlomem pro ISF. Byla spuštěna Ultra Sky Serie a byla přilákána některá z největších jmen v tomto sportu jak mezi evropskými tak i americkými běžci. Ale nebylo to vůbec snadné. Byl to výsledek obnovené vize a inspirace a potřeba, aby se tento sport dostal na další úroveň. Šéfové ISF museli vytvořit vhodnou strategii a sledovat svůj instinkt. Předchozí rok se rovněž setkali s lidmi z olympijského výboru a uvědomili si, to není to pravé pro tento sport. Když jsme vyšli ze setkání, byli jsme na několik hodin jako omámení, říká Lauri. Být olympijským sportem je to, o čem všichni sní, ale musíme být praktičtí. Nakonec, naším sportovištěm jsou hory, ne komfort stadionu. Naštěstí běžci si to uvědomují a podporují to.

Atmosféra závodu Zegama Aizkorri je skvělá i při mizerném počasí
Atmosféra závodu Zegama Aizkorri je skvělá i při mizerném počasí

Na zahajovací akci Ultra Sky Serie 2012 (Transvulcania Ultramarathon na ostrově La Palma) byl uspořádán seminář s některými z nejlepších světových sportovců s cílem prezentovat Skyrunning nové generace a získat jejich zpětnou vazbu. Bylo to docela nečekané! Spíše než chtít více zapadnout do hlavního proudu závodů usnadněním tratí, oni tleskali a vítali hard-core Skyrunning styl – prudké a technické tratě. Toto vedení ISF inspirovalo a dalo jim důvěru pokračovat na cestě bez ústupků, které je možné v posledních letech tak často vidět například u standardních běhů do vrchu.

Na otázku, zda se tedy ISF vzdala olympijských ambicí, aby za to nemusela „prodat svou duši“ Lauri odpovídá, že v první řadě pro olympijské uznání existuje řada základních kroků. Jedním z nich je 50 členských zemí (současně je jich 22, i když tento počet každoročně narůztá).

Hlavním problémem ale je, že Skyrunning se koná v horách a olympiáda ne. Jediná možnost by bylo mít „venkovní olympiádu“, letní verzi zimních olympijských her, za účasti všech těchto sportů, které se konají v horách, ale to je samozřejmě jen sen a daleký. Jistě by bylo možné volit kratší vzdálenosti, jako je SkySpeed (100 m vertikální převýšení), nebo další z projektů (výběhy mrakodrapů). Dokonce i Vertical Kilometer ® na sněhu by mohl být součástí zimních olympijských her.

Dolomites SkyRace 2012
Dolomites SkyRace 2012

Zdá se, že stále více běžců z USA je uneseno naprosto jedinečnou technickou obtížností tratí v Evropě v porovnání s většinou amerických závodů. Pro rok 2013 byl jako finálový závod Ultra Sky Serie vybrán Ultra Race of Champions “UROC” ve městě Vail, Colorado.

Skyrunning nemůže být jen evropský sport. Hory jsou na celém světě, i když s různými vlastnostmi. Alpy, kde se Skyrunning narodil a stále se rozvíjí, jsou typické strmými a technickými tratěmi. Původní koncept Marina – od moře k nebi nebo cesta z města nebo vesnice na vrchol hory. Nicméně, řada dalších míst na světě dokonale ztělesňuje tuto představu: Ben Nevis, Pikes Peak, Elbrus, Kinabalu (Bohužel od roku 2012 již ne na původní trati až na vrchol. Na původní trati vedoucí ze zhruba 1500m v džungli do výšky 4095m na vrchol Mount Kinabalu a zpět zvítězila 5x Anna Straková dříve Pichrtová a drži i traťová rekord.), ostrov La Palma … Americké hory jsou méně strmé a technické, ale je zde obrovský potenciál.

Skyrunning - Orobie
Skyrunning – Orobie

Zdá se rovněž, že stejně jako američtí běžci mají více chuti závodit v Evropě, i evropští stále častěji závodí v Americe. Další růst pro Skyrunning se předpokládá v Asii a Jižní Americe.

S rostoucí popularitou Skyrunning se nabízí otázka, zda vzrůstající „prize money“ nezničí čistotu tohoto sportu.

Podle názoru vedení ISF to však bude trvat hodně dlouho, pokud se to vůbec stane, jako se to přihodilo u silničních závodů nebo v cyklistice.

Nejlepší běžci mají hlavní zájem o kvalitu závodu a konkurenci. Samozřejmě je správné běžce odměnit za jejich neuvěřitelné úsilí a oni to také očekávají, ale zřejmě to není ten hlavní motiv jejich sportování. Samozřejmě je vhodné, aby průmysl a sportovní značky více investovaly do svých sportovců, aby mohli sportovat na profesionální úrovni bez žonglování mezi sportem a prací nebo sportem a školou. Vyšší profesionalita Skyrunning nemusí být v protikladu k jeho čistotě.

Atmosféra závodu Zegama Aizkorri je skvělá i při mizerném počasí
Atmosféra závodu Zegama Aizkorri je skvělá i při mizerném počasí

Tomu by mohl napomoci i fakt, že navzdory očekávání a pocitu, že Skyrunning není divácký sport, někde to divácky často vypadá jako na trati Tour de France nebo Giro di Italia. Nejvíce je to asi patrné na závodě Zegama v Baskicku, kde na trati 42km se tlačí v zajímavých pasážích tisíce diváků, kde celé rodiny sem vyjdou, aby fandili každému jednotlivému běžci. Podobnou atmosféru mají i mnohé běhy v Itálii a jinde.

Další rozvoj a nárůst Skyrunning vidí ISF hlavně v rozvoji do dalších oblastí a rozvoji dalších národních okruhů. Logicky tratě v horách mají své geografické a ekologické omezení a počet závodníků na nich je limitován.

V roce 2013 je pořádáno otevřené mistrovství Evropy a v roce 2014 otevřené mistrovství světa.

Ronda dels Cims
Ronda dels Cims

Rovněž na World Skyrunning Series v kategorii Ultra Sky je vidět jak tento sport sympaticky inklinuje k stále větší obtížnosti. Poprvé je zde v roce 2013 zařazen 100 mílový ultra sky běh a rovnou jeden z nejtěžších vůbec. Je jím Ronda dels Cims, Andorra, který měří 170km s kumulovaným pozitivním převýšením 13000m.

V době, kdy mnoho i dobrých běžců nemá šanci se kvalifikovat na podobné soutěže v klasických běžeckých disciplínách je to myslím ideální šance, jak ochutnat atmosféru mistrovství a podívat se za humna bez potřeby spoléhat se na Český atletický svaz.

12 komentářů u „SkyRunning – Co to vlastně je ?“

  1. „…stoupání dosahuje alespoň 30%…“
    mysli sa tym, ze vo vacsine trasy moze byt stupanie mensie, a na urcitom useku aspon 30%, alebo celkove stupanie musi byt min. 30%?

    vdaka

    1. Myslí se tím, že by na trati měly být úseky se stoupáním ve sklonu 30% a více.
      Na výročním mítinku při MS v Chamonix se probíraly nové regule skyrunningu s nějakými změnami oproti těm, které jsou popisovany a použity v článku. Prostě vývoj všeho i tohoto sportu jde dopředu a musí se na to reagovat.
      Na webu na následujícím linku jsou tyto nové aktualizované regule: http://skyrunning.cz/downloads/isf/dokumenty_isf/ISF-sky-rules.pdf

  2. Zajímavej článek, vždycky jsem o mým běhání přemýšlel jako o speedgoatingu:-) Co se týče vývoje tohodle sportu, nejsem moc optimista Nakonec se ze všeho stane jen byznys. Bohužel se domnívám že křivka od nadšeného hnutí ke kšeftaření je nevyhnutelná a dopadne to jako třeba v profesionální cyklistice. A to se všema negativama, jako je dopink, atd…

    1. No, ty lidi, kteří to zakládali a zatím jsou ve vedení ISF, evidentně nemají zájem na tom, aby se z toho stala cyklistika se vším, co k ní dnes patří. Peníze zde pro závodníky zatím nejsou tak horentní, jako v jiných sportech a skutečně uživit se tím může jen pár těch nejlepších a jen za předpokladu, že se stanou „tváří“ nějaké značky. Když srovnám organizaci Skyrunningu s organizací klasických běhů do vrchu, které jsou pod Evropskou atletickou asociací a potažmo pod IAAF, tak rozdíl je jasný. Kopce jsou byrokrati a úředníci, kteří o tom sportu vědí moc málo a prezident Gozellino snad ani nikdy nesportoval natož, že by běhal. Podle toho to vypadá a kopce spějí k trochu obtížnějším krosům 🙂 Narozdíl Skyrunning jde cestou, kterou chtějí i závodníci. Jak jsem psal, hard-core. Čím vyšší obtížnost, tím lépe. Já v tomhle ohledu pesimista nejsem.

  3. Same, děkuji, dozvěděla jsem se hodně nových věcí o fascinujícím sportu :)! „Skyrunning“…“běhání v obloze“ je opravdu běháním v obloze jak tělem, často se běží nad oblaky, tak i duší a srdcem běžce jsme někde „daleko nad mraky“. Často vzpomínám na nádherné zážitky z Climbathonu, kde se vybíhá na Mt.Kinabalu, jak jsi psal do výšky 4090mnm. Vždy jsem se na vrcholu na chvilku zastavila (několik vteřin), vydechla a podívala se na celé Borneo a jeho kontury odrážející se v mořích…úchvatné…a opravdu pod námi byla oblaka :). Moc pěkné zážitky tam máme i s Ivou Milesovou, kde jsme to na vrchol „táhly“ společně a pak si doběhly pro první dvě místa. Díky a těším se na tvůj další výtvor!!!

    1. Já se také občas při psaní článků dovídám nové věci. 🙂 Buď ráda, že jsi zažila na Climbathonu tu éru, kdy si tento závod mohl nárokovat přídomek jednoho z nejtěžších horských běhů. Navíc ten extrémní seběh byl pro tebe jako stavěný 🙂 Teď, když se neběží až na vrchol to již asi není ono.
      Ahoj od Gate A4 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*