Před startem maratonu
Již začátkem léta mě Anka Pichrtová dostala svým nápadem jet v půlce října do Rakouska na Tour de Tirol. Běhání potřebuje změnu, a tak proč by běžce z Polabí neměl uchvátit nápad běžet závod, který se skládá z páteční desítky, sobotního horského maratonu a nedělního půlmaratonu. Navíc sobotní Kaisermarathon byl zároveň WMRA Mistrovstvím světa v „long distance“ horském běhu. Loni Anka vyhrála toto mistrovství v Anglii na závodě Three Peaks a byla proto pozvaná.
Rozhodnutí tedy padlo rychle a oba jsme byli přihlášeni na celou Tour. Naneštěstí se však Ance v sezoně nevyhýbala zranění. Po Mistrovství světa v běhu do vrchu v Itálii, kde již se zraněním odstartovala a během závodu si ho ještě zhoršila a jen silou nezměrné vůle doběhla těsně šestá (v době psaní tohoto článku má vítězka Elisa Desco pozitivní A vzorek na EPO, takže vlastně asi ještě lépe), bylo běhání vyloučeno a jedinou šanci dávalo urychlené léčení. Naštěstí fyzioterapeutka Denise Park během více než tří týdnů dala Anku do kupy natolik, že si mohla troufnout začít běhat. Na všechny tři dny Tour de Tirol to však nevypadalo a vcelku rozumně se plán změnil jen na maraton, jako nejdůležitější závod pro Anku.
Do Rakouska měla namířeno i další skvělá běžkyně na dlouhé tratě a zvláště v horách Míša Mertová se svým trenérem Otou Sadílkem a podařilo se zajistit ubytování v jednom hotelu.
Já na trati úvodní desítky
Anka v cílovém stoupání
Úvodní páteční desítka byla v propozicích popisována jako rovinatá okruhová trať v městečku Reith im Alpbachtal. Okruhová byla, v městečku Reith im Alpbachtal také, ale rovinu si od nás od soutoku Labe a Jizery představuji jinak. Asi je to úhlem pohledu. Co se mi zdálo jako vcelku náročný dost členitý profil, se asi rodákům z Alp jeví jako rovina.
Nevěděl jsem, co mě bude čekat v dalších dnech, proto jsem neběžel nadoraz a nakonec jsem byl spokojený časem 44:11. Ani Jarda, Petr a Tomáš se asi nevydávali naplno a časy byly 42:32 (Tomáš), 42:33 (Petr) a 45:06 (Jarda).
Kousek před cílovou čarou
Pak již jen rychle na večeři na těstoviny, připravit věci na další den a spát.
Finiš v cílovém stoupání
V noci z pátku na sobotu pršelo a co si vzít na sebe byla tak trochu loterie. Nakonec jsem zvolil docela rychle standardní lehkou variantu trenky a dres a Anka po trochu (rovněž standardním) delším rozhodování krátké elasťáky a lehké tenké triko s dlouhým rukávem. Velkou výhodou pro nás všechny byla účast Oty, který nejen, že nás vydatně, povzbuzoval, pomohl svými masérskými dovednostmi ale mohl nám i vzít teplejší věci od startu zpět na hotel a usnadnit tak rozcvičení v teple. Zamával jsem ve startovním poli na Jardu, Petra a Tomáše, naposledy jsem pozdravil Anku s Míšou před startem, popřál jim hodně štěstí a pak jsem je samozřejmě již viděl až v cíli.
Počasí vypadalo příjemně, chladno, ale se sluníčkem, taková hezká, horská, podzimní idyla. Běželo se mi hezky začal jsme někde kolem 4:40/km. Po výběhu ze Sollu mě doběhl Jarda Krameš a ani ne po kilometru běžel dopředu. Jeho tempo bylo o poznání rychlejší, než jaké jsem mohl akceptovat.
To již ale startovní pole bylo hodně natažené a čelo závodu směřovalo do kopce po úbočí údolí. Poměrně překvapivě dlouhou dobu s velkým náskokem vedl Švýcar Marc Lauenstein před favority z Keni a Jonathan Wyattem. V ženách pak to vpředu pálily Rusky Danilova a Rukhlyada (Danilova letos vyhrála Sibiřský maraton v Omsku v čase přes 2:34). S odstupem za nimi se držela Anka společně s Novozélanďankou Annou Frost. Anna Frost byla letos v dobré formě a prudké kopce jí jdou. Proto se Anka stále snažila ji setřást a nenechat případný boj o bronz a bramborovou medaili až na poslední kopec.
Vítězství v rekordu …
Obě Anny však asi měly touhu po medaili stejně velkou a Anna Frost se držela až do seběhu zhruba na 29-30 kilometru, kde jí Anka konečně „cukla“. Přeci jen seběhy jsou její doménou a tak toho využila jaksepatří. S menším hupem se pak klesalo až na 38,5km na mezistanici lanovky ze Sollu na Hohe Salva do místa Hexenwasser. Špalíry diváků a bouřlivé povzbuzování vlévalo sílu do posledního, ale skutečně brutálního stoupání, kde na posledních 2,7km se nastoupalo zhruba 700 výškových metrů. (O náročnosti stoupání svědčí i to, že pod kopcem vedoucí Keňan zde ztratil na Jonathana Wyatta zhruba 15 minut a došel až na 4. místě.) Tady, před posledním mezičasem a občerstvením, již Anka viděla druhou Rusku a na 39. km ji předběhla. Ta si závěr jistě protrpěla, protože ji doběhla i Anna Frost a nadělila jí dalších 5 minut.
Ota Sadílek čekal na holky na Hexenwasseru, aby je povzbudil a i když znal ztrátu Anky na vedoucí Rusku, nestresoval ji tím. Asi se mu zdála příliš velká a nedostižná. Podle jeho měření byla ztráta Anky před kopcem zhruba 4:30 a podle časomíry, která byla před poslední občerstvovačkou byla 3 minuty.
První tři ženy
Poprvé, kdy Anka před sebou Rusku Danilovou uviděla bylo na metě 41,5km, tedy 700m před cílem. Když ji uviděla, pochopitelně jí bleskla hlavou myšlenka, co to ještě zkusit. Sedm set metrů je kousek, ale ne v takovém kopci, jaký byl do cíle závodu. Běžela si tedy své tempo, kterým se postupně a nezadržitelně blížila k Rusce. Ruská výprava byla silná a početná a na rozdíl od našich holek, které na mistrovství jely prakticky bez jakékoli podpory a zájmu vedení naší atletiky a sekce běhů do vrchu, měly ruské závodnice v cíli celý tým, který je povzbuzováním a jednou i doslova tlačil nahoru. Rusové si však asi neuvědomili, že jim rozumíme. Když tedy volali na vedoucí Rusku ve snaze ji povzbudit a dohnat k udržení náskoku, že ta malá je již za tebou, ale také „zdechajet“, zapůsobilo to na Anku spíše jako bičík na koně v cílové rovince. Tak to ne, … (cenzurováno), žádné „zdechajet“ a 300 metrů před cílem jde přes Rusku. Aby jí nedala ani stín naděje, nepodívá se na ni, neotočí, aby si zkontrolovala odstup, ale stále svým tempem a s maximálním nasazením dobíhá do cíle první s náskokem 26 sekund, které na Rusku naběhla jen na posledních 300 metrech. Je to ohromná satisfakce a radost po zraněních a omezeních, kterých měla v poslední době více než dost. O kvalitě výsledku vypovídá mimo jiné i to, že výsledný fantastický čas 3:28:57 překonal o skoro 34 minut stávající traťový rekord z roku 2007 Rakušanky Patrizie Rausch (4:02:36) a o více než 37 minut čas loňské vítězky Moniky Feuersinger (mistryně Evropy v duatlonu). Také to, že před Ankou doběhlo jen 17 mužů je obdivuhodné a myslím, že některé trochu ješitnější jedince to může docela „žrát“.
Vyhlášení mistrovství světa žen
Krásný závod na závěr velmi úspěšné sezony si běží také Míša Mertová. I když ji v cílovém kopci postihne křeč a předstihnou ji ještě dvě Australanky, dobíhá desátá ve skvělém čase hluboko pod 4 hodiny v čase 3:53:32 a rovněž asi 13 minut pod loňským vítězným časem.
Jako první z českých chlapů dobíhá v čase 4:20:26 Jarda Krameš, dále Petr Nejedlý za 4:42:29 a já (Samuel Straka) necelé dvě a půl minuty za ním v čase 4:44:52. Mě i Petrovi ohromně zvedne morál do závěrečného kopce povzbuzování Anky, která čeká asi 500m pod cílem a její skvělá informace na naši zvědavost, jak dopadla. Škoda, že jsme tu zprávu nedostali hned po Ančině doběhu. To jsme ještě před sebou měli dost dlouhou cestu, na kterou by nám ta radost odlehčila nohy. Po mém doběhu se začíná velmi rychle kazit počasí, přichází mlha a studený déšť. V této mizérii dobíhá a statečně dokončuje Tomáš Bičík za 5:27:55. Když jedeme dolů lanovkou a vidíme závodníky vlekoucí se v proudech vody do toho strmého kopce, máme docela radost, že to máme za sebou.
Na hotelu se stačíme jen osprchovat, Ota mi trochu namasíruje nohy, abych se na ně další den při půlmaratonu alespoň postavil a jdeme rychle na vyhlášení. To se chvilkami nesnesitelně vleče a začátek se zpozdí o skoro dvě hodiny. Jen ta radost, že Anka vyhrála a Míša je třetí v kategorii nám to nepříjemné zpožďování eliminuje. Je velká škoda, že toto mistrovství proběhlo tak totálně bez zájmu sekce běhů do vrchu, že se ani nepokusilo sestavit tým. Kdyby se našla ještě třetí běžkyně, která by maraton doběhla v rozumném čase, měly naše holky na druhé nebo třetí místo.
Protože minimálně já potřebuji na další den doplnit nějaké sacharidy, jdeme s Ankou, Otou a Míšou na pozdní večeři před 23. hodinou. Je to i taková menší oslava úspěchu a rozloučení, protože Ota s Míšou odjíždějí již v neděli ráno domů.
Nedělní půlmaraton se běží v městečku Walchsee asi 40km od Sollu na čtyřech okruzích kolem jezera. Již ráno a cestou hustě prší a toto počasí vydrží až těsně před start ve 13 hodin. Naštěstí krátce před startem déšť ustává a vybíháme i s trochou sluníčka nad hlavou. Poprvé a asi naposledy v životě běžím začátek závodu před Keňany. Pravděpodobně se skrývali před deštěm déle než bylo nutné a nestihli start. Předbíhají mě tedy asi až na 500m. Okruh kolem jezera je jen mírně zvlněný z větší části po asfaltu a menší po šotolině. Kupodivu se mi běží lépe, než jsem čekal, držím rovnoměrné tempo a v posledním kole snad i zrychluji. I díky povzbuzování Anky, která v protisměru vykluše po sobotním maratonu skoro tolik co my, dobíhám v pro mě překvapivém čase 1:36:46 jako druhý z Čechů za Jardou Kramešem (1:32:52). S odstupem asi pěti minut dobíhají Petr Nejedlý (1:41:40) a Tomáš Bičík (1:41:48).
Byl to zase úplně nový a krásný zážitek z tohoto třídenního závodu.
V celkovém hodnocení celé Tour de Tirol bylo pořadí závodníků z Česka následující:
57. Jaroslav Krameš 6:38:26 10./35 let
91. Samuel Straka 7:05:49 12./50 let
93. Petr Nejedlý 7:06:43 20./35 let
133. Tomáš Bičík 7:52:16 31./40 let
Myslím, že všichni, kdo jsme letos do Sollu z Česka přijeli, jsme odjížděli spokojeni.
Navíc nám asi opravdu přálo velké štěstí, protože když jsme se ráno v pondělí probudili, bylo na svazích těsně nad Sollem po noční smršti slušně nasněženo a při teplotě -3°C již na Hexenwasseru by se asi závod v plném rozsahu nedal pustit.
Kompletní výsledky, fotografie, video a možnost registrace na další ročníky jsou na stránkách www.tourdetirol.at
Napsat komentář