Tiberias marathon 2009 a cesta po Israeli

Navštívit Israel a strávit v této krásné zemi alespoň pár dní je vždy dobrý nápad. Pokud je pak člověk i tak zvaným „maratonským turistou“, bylo jen otázkou času, kdy padne rozhodnutí o tom spojit návštěvu Israele s účastí na jediném velkém israelském maratonu, který se běhá začátkem ledna v Tiberias.

Na trati

Na trati

Postupně se naše běžecká minivýprava rozrostla na čtyři účastníky. Jen pro dokreslení představy o zastoupení zahraničních běžců ve startovní listině lze s jistou dávkou pýchy konstatovat, že letos mělo Česko šestou největší zahraniční účast na tomto maratonu po Keni, Etiopii, USA, Německu a Británii.

Pro běžného maratonce se závod běží v netradiční den čtvrtek. Je to z důvodu slavení šabatu od pátečního večera do sobotního večera. Nebylo by tedy možné závod uskutečnit v sobotu nebo neděli, jak je jinak běžné.

V cíli

V cíli

Maraton v Tiberias má ve světě jedno prvenství, je to maraton, který se celý běží v nejnižší nadmořské výšce, nebo snad lépe řečeno hloubce. Běží se totiž podél Kinneretského jezera, jehož hladina kolísá někde kolem 210 metrů pod hladinou moře.

Trochu odbočím od maratonu, ke kterému se vrátím až přijde jeho čas. Je zajímavé, že před naším odjezdem do Israele v průběhu Operace Lité olovo proti teroristické organizaci Hamas v Gaze se většina lidí podivovala, že tam jedeme a vyjadřovala obavy, jaké že to nebezpečí podstupujeme. Upřímně řečeno, jedu li po D1 z Prahy do Brna a navíc například v tomto ročním období, cítím se v daleko větším ohrožení, než jsem se cítil jako turista po celou dobu pobytu v Israeli. Ono totiž, pokud by člověk v hotelu nepustil televizi, neviděl noviny nebo si nepovídal s Israelci v restauracích, obchodech či kdekoli jinde, asi by ani nezaznamenal, že je země ve válce. S Israelci se však do řeči dá člověk velmi snadno. Jakmile poznají, že člověk není zdejší, každý se zeptá, „… a odkud jste?“.

I když jsou politické postoje České republiky ke konfliktu v Gaze výrazně ovlivněny Evropskou unií, Israelci jsou dostatečně citliví v těchto věcech a jasně jsme cítili, že jsou si vědomi a váží si toho, že přes všechny diplomatické kličky Česká republika přeci jen stojí za právy Israele asi nejvíce ze všech členů EU. Ti starší pak asi ještě stále s povděkem kvitují pomoc, které se Israeli dostalo v počátcích Státu Israel a která pomohla tento stát udržet. Prostě jejich chování se nám od toho okamžiku zdálo vstřícnější a vlídnější.

Ale zpět k cestě. Noční let je prima v tom, že je člověk v Israeli hned brzy ráno. Ale na druhou stranu je i trochu nevyspalý, protože během čtyřhodinového letu od půlnoci se toho naspat moc nedá. Po příletu jsme si na letišti opravdu velmi rychle a bez problémů převzali přes internet objednané auto z Avisu. Byli jsme čtyři a se zavazadly, takže jsme zvolili větší auto. Mazda Chameš (5) s automatickou převodovkou se ukázala jako ideální. Velké pohodlné auto s vysokým sezením a automatická převodovka pak je do zdejšího provozu více než vítaná. Myslím však, že v Israeli je nejdůležitější součástí každého automobilu klakson. Je úplně jedno, jedete li v hustém provozu v Tel Avivu, nebo po prakticky prázdné silnici na Golanech. Řidič, který pojede za vámi bude vždy nespokojený se způsobem vaší jízdy a dá to znát. Ve městě pak je použití klaksonu často jediný způsob, jak vyjet od chodníku do provozu. Přednost se zde prostě nedává, na to jsou zdejší řidiči moc netrpěliví. Praxe je tedy taková (s mírnou nadsázkou), že kdo víc troubí, jede. Musím říci, že tolik aut s různými menšími či většími šrámy na vzhledu jsem nikde neviděl.

Vydali jsme se tedy na sever směrem k Haifě. S pár kratšími zastávkami (například v Netanyi) a jednou o něco delší v Cesarii jsme projeli Haifou a Akkem. Po silnici 89 vedoucí Galilejí jižně od Libanonské hranice jsme jeli krásnou zelenou krajinou s mnoha lesy k Har Meiron (hora Meiron), kde je na vrcholu umístěn radarový systém, který pomáhal chránit sever Israele před raketami Hizballahu za 2. Libanonské války v létě 2006. Krásnou kopcovitou krajinou Galileje jsme pak pokračovali k Safadu (Tzfat), kde jsme chtěli staré město projít o něco důkladněji. Možná jsem měl přehnané představy, takže jsem byl trochu zklamán dílem komerčností části starého města ve stylu pražské Zlaté uličky, dílem pak jistou zanedbaností zbytku. Takže to, že si člověk mohl představovat, jak zde asi israelští vojáci bránili toto staré město před Araby v roce 1948, kdy naprostou většinu židovských obyvatel tvořili ortodoxní židé prakticky neschopní boje, pomohlo toto mé zklamání trochu vyvážit.

Sjet z kopce ke Kinneretskému jezeru a dojet do Tiberias pak bylo otázkou chvilky. Israel má obrovskou výhodu pro turisty. Je malý, všude je v podstatě blízko (pomineme li Eilat na jihu) a zajímavá místa, kterých je nespočet, jsou zde natěsnána velmi hustě. Tak hustě, že pro shlédnutí jen většiny z nich by zde bylo nutné strávit měsíce. Stihli jsme tak ubytovat se v hotelu Prima i skočit se presentovat k maratonu ještě ten samý večer.

Presentace je v centru kousek od pobřeží v hotelu Golden Tulip, kde je pak i cíl závodu. Protože se jedná o menší maraton, nenajdete zde klasické Expo s možností koupě sportovního zboží jako na jiných velkých maratonech, ale tento prodej probíhá až v den závodu a tedy i po doběhu.

Je vidět, že organizace je z naprosté většiny založená na dobrovolnících, kteří se opravdu snaží. I přesto, že organizátor pravděpodobně nedisponuje nijak závratnými prostředky, je vše zajištěno velmi dobře a nevnímal jsem žádné problémy. Získat startovní tašku s číslem, čipem, dalšími informačními materiály a funkčním trikem New Balance bylo otázkou chvilky.

Ve středu před závodem jsme se nechtěli moc zničit chozením a zvolili jsme tedy možnost objet toho více autem. Podívali jsme se tedy jen po okolí startu, k jezeru a chvilku poseděli v Archeologickém parku. Tady jsme asi měli možnost poprvé vidět budoucího vítěze a další závodníky ze špičky pořadí. Až mi tak trochu bylo líto těch kluků z Keni a Etiopie, které jejich manažeři vozí po světě po snad všech alespoň trochu slušně honorovaných maratonech. Zde jsme je viděli, jak je posadili na schody amfiteátru a oni tam slušně a ukázněně seděli, dokud si je zase někdo nevyzvedl. Celkem jich bylo snad 30 až 40 a je tedy jasné, že většina z nich si nevyběhla ani dolar za umístění.

Po trase maratonu, abychom viděli, co nás další den čeká, jsme přejeli podél Kinneretského jezera na protilehlou stranu ke kibucu Ein Gev. Trať má určitá mírná výšková zvlnění zhruba do desátého kilometru a to především v seběhu k vyústění Jordánu z jezera. Pak již pokračuje jen s minimálními výškovými rozdíly až na obrátku. V té době jste již pod Golany a můžete si udělat vcelku jasnou představu jak by to zde vypadalo, pokud by je Israel vydal zpět Sýrii. Celá oblast je v podstatě vystavená jak na dlani případným a dle mého pravděpodobným útokům shora.

Na severní straně jezera jsme odbočili směrem do kopce Golanských výšin k přírodní reservaci Gamla. Zde jsou na kopci vybíhajícím nad údolí zbytky starověkého města a pevnosti Gamla, která je zmiňována v Talmudu (období Joshuy, bronzová doba) a rovněž Josefem Flaviem v Židovské válce. Kromě těchto pozůstatků starých opevnění a města, je zde k vidění úchvatná příroda, vysoký vodopád a řada dolmenů, které zde byly vztyčeny zhruba před 4000 lety. Z rozmanité flory a fauny tohoto přírodního parku je asi nejzajímavější hojný výskyt supa bělohlavého (nejčastěji zmiňovaný pták v Bibli s 28 výskyty). Tohoto obrovského ptáka s rozpětím až 2,7m je zde možno vidět i při krátké návštěvě v mnoha exemplářích, jak krouží nad hlubokým údolím.

Dále jsme pokračovali k silnici 98 vedoucí podél syrských hranic nad opuštěné město Quneitra v pásmu spravovaném vojsku UN na syrské straně. Kromě výhledu do Sýrie jsme od té chvíle měli před očima především nepřehlédnutelný zasněžený a odpoledním sluncem ozářený horský masiv s nejvyšším vrcholem Har Hermon. Trochu nás mrzelo, že již bylo poměrně pozdní odpoledne a nezbyl nám čas podívat se na ruiny křižáckého hradu Nimrod. Takto jsme je po projetí několika drúzských vesnic (s opravdu „hodně jinou“ architekturou) pouze viděli ze silnice vedoucí na protějším úbočí kopce směrem k městu Kiryat Schmona, které bylo jedním z nejvíce zkoušených měst v roce 2006 při ostřelování teroristy z Hizballahu. Byl jsem rád, že zbyl čas alespoň projet tímto městem na zpáteční cestě do Tiberias a pokusit se vžít do role zdejších obyvatel za 2. Libanonské války, kdy každou chvíli mohl zaznít varovný signál před dopadem rakety. Ono vůbec mnoho míst v Israeli je takových, že o nich člověk musí alespoň něco vědět, protože jejich vnímání pak neprobíhá jen vizuálně, ale i pocitově.

Cestou do Tiberias jsme se ještě zastavili v Yigal Allon Centre, kde je kromě vyzdvižené a zrestaurované starověké lodi zajímavá expozice fotografií, dokumentů a exponátů z počátku Státu Israel.

Večer před závodem probíhala v hotelu Golden Tulip předzávodní Pasta party, ale protože jsme měli zajištěnu večeři v hotelu, nešli jsme na ni. Až další den jsem zjistil, že to byla chyba. Večeře sice byla jako obvykle bohatá (ryba, rýže, pečivo, zelenina, saláty, maso, dušené fazolky), ale pro mě ne příliš vhodná. Běžně jím z masa jen ryby a nekonzumuji moc tuku. Protože se mi jen kus ryby s trochou rýže zdálo málo před maratonem, udělal jsem výjimku a vzal si kousek kuřecího masa a dušených fazolek utopených v tuku. Při závodě jsem poznal, že to nebyla optimální strava. (Dodatečně jsem na stránkách www.maraton4you.de objevil fotky z Pasta party. Fotky jsou od Němců, se kterými chvilku běžel Petr a pak jsem je také potkal po závodě. Rval bych si vlasy, kdyby nějaké byly, že jsme tam nešli. To byla pravděpodobně nejbohatší Pasta party z maratonů, kterých jsem se kdy zúčastnil. Tak příště …)

Ráno jsme sešli zhruba dva kilometry z kopce ke startu, převlékli se v hotelu Golden Tulip. Dvacet minut před maratonci odstartovali za velkého potlesku handbikeři. Pak se již začalo rovnat startovní pole maratonců. Je to zvláštní zážitek. Na většině zahraničních maratonů, kterých jsem se zúčastnil jsem tu více tu méně chápal o čem jde kolem řeč. Zde vzhledem k absolutní převaze závodníků z Israele jsem se nechytal kromě pozdravu Šalom a snad ještě občas slova „toda“ (děkuji).

Již před devátou hodinou, kdy je start maratonu je opravdu teplo a triko, které jsem si vzal na start na zahřátí odkládám dlouho před startem. Dnes to je opravdu jen na tílko a trenky.

Začátek závodu je z mírného kopce a jde tedy o to nepřepálit tempo. Snažím se držet pravidelné tempo tak na 3:20, občas se za někoho schovám. Občerstvovacích stanic je na trati 12, podávají zde vodu a iontový nápoj, jen na předposlední stanici před cílem je i jídlo. Voda se dává v půllitrových lahvích, takže není problém se tím, co člověk nevypije polít. To myslím vyhovuje většině závodníků. Časy jsou měřeny systémem ChampionChip a mezičasy jsou na 10km, půlmaratonu, 30 a 40km, takže ani ti méně poctiví, kteří se občas najdou, nemají šanci na zkrácení trati při obrátkovém maratonu. Na 15km využívám mobilní WC a na zpáteční cestě musím vzít zavděk palmovým hájkem. Takto se mi vyplatila lenost nejít na Pasta party a večeřet v hotelu. Již cestou k obrátce míjíme v protisměru vedoucí závodníky. V první dvacítce je snad jen jediný běloch. Styl kterým běží čelo z Keni nedává pochyb o tom, kdo vyhraje. Zhruba kilometr před Ein Gev, kde je meta půlmaratonu míjím Honzu Flídra, který již míří do cíle a je nakonec očekávaně nejlepší z naší české minivýpravy v čase 3:03:16. Loni by mu tento čas s přehledem stačil v kategorii nad 50 let na druhé místo. Letos se asi sešla lepší konkurence a tak byl v kategorii pátý a celkově sedmdesátý osmý. Já pak po 30.km ve stále stejně slunečném a na naše zimní období mimořádně teplém počasí trochu ztrácím tempo a nakonec dobíhám v čase 3:25:18 na devatenáctém místě v kategorii také nad 50 let a dvěstěosmý celkově. Pavel Koubek se dlouho drží před vodičem na 3:45, ale pak ho v konci závodu přeci jen předběhnou, a tak dokončuje velmi dobře za 3:49:42 na 21. místě v kategorii nad 55 let a čtyřistačtyřicátý sedmý celkově. Petr Trávníček po tréninkovém výpadku běží v klidu na pohodu, pro zážitek z tohoto maratonu a dokončuje se zrychlením v poslední desítce a dobrým pocitem v čase 4:24:41 na 304. místě v nejpočetnější kategorii do 40 let a sedmsetšestý celkově.

Po vrácení čipu dostáváme opravdu povedenou medaili ve tvaru Kinneretského jezera. Dále jsou stoly s občerstvením, ale to se dovídám až dodatečně. Jsem po doběhu tak zpitomělý, že si beru studený čaj od Nestle, ale ten je tak hnusně sladký, že ho raději odkládám, abych udržel v klidu alespoň žaludek. Škoda, že jsem se více nerozhlédl, prý tam byly i lepší nabídky. Takto si jdu vyzvednout do hotelu Golden Tulip své věci na převlečení. Nějaký chudák černoch nemůže najít svůj pytel a začíná se dobývat do mého přesto, že je to pytel z Bostonského maratonu a navíc s mým jménem na něm nalepeným. Ale dal si to naštěstí vysvětlit. Nenacházím žádné sprchy, možná tam někde byly, ale nechce se mi již zpocený a prosolený dál potloukat po hotelu. Umývám se tedy jen zhruba u umyvadla na záchodech. Je docela zábava pobaveně sledovat překvapené pohledy lidí, kteří vejdou a vidí nahého chlapa u umyvadel cákajícího na sebe vodu a snažícího se ze sebe smýt alespoň první vrstvu soli.

Při odchodu mě v hale hotelu zastavuje Američan z nějakého běžeckého magazínu, který zřejmě odhadoval podle pytle z Bostonu, že jsem rovněž Američan. V tom jsem ho trochu zklamal, ale přesto se zachoval profesionálně, své zklamání dokázal skrýt a požádal o zodpovězení pár otázek o maratonu. Na závěr přišla řeč na konflikt v Gaze s Hamasem. Byl jsem rád, že jsem mohl presentovat svůj názor, že je to dost, že snad konečně Israel s Hamasem zatočí i to, kdo je podle mého jednoznačně v právu. Jestli to použije, kdo ví.

Odcházím do hotelu a tím končí můj letošní první a opravdu moc pěkný maraton. Výsledky jsou pak na internetu dostupné včetně cílových fotek hned odpoledne.

Pro úplnost snad je možné dodat, že zvítězil Jackson Kipkoech Kotut z Keni v novém traťovém rekordu 2:08:06. Druhý pak skončil loňský vítěz Leonard Mucheru Mania z Keni, který loni zvítězil v barvách Bahrainu a stal se tak prvním vítězem Tiberias marathonu z islámského státu. To ho stálo vyřazení z reprezentace a ztrátu občanství, které krátce předtím získal. V ženách pak doběhla první v solidním čase 2:39:06 Lrene Kosgei rovněž z Keni.

Celkově bylo k maratonu přihlášeno 1112 závodníků, dokončilo 860. Tento rozdíl jde možná na vrub i toho, že někteří přihlášení nakonec k závodu vůbec nenastoupili z obav z probíhajícího konfliktu. Možná i někteří maratonci byli nuceni zaměnit běžecké dresy za uniformy a místo radosti z běhu šli bránit svůj stát.

Další den se po snídani přesouváme do Jerusalemu, kde budeme až do noci z pondělí na úterý. Původní úmysl jet po silnici 90 údolím Jordánu nám Israelci rozmluvili, protože zde prý probíhají vojenské transporty a rovněž se tudy střídají vojáci v Gaze. nešlo tedy ani tak o nějakou nebezpečnost této trasy, jako o to, že po dobu transportu je silnice uzavřena a může se stát, že bychom zde uvízli odstaveni mimo silnici dlouhou dobu.

Jedeme tedy směrem k Zichron Yakov u pobřeží Středozemního moře se zastávkou v Megidu, kde se nacházelo první osídlení již v předbiblických dobách zhruba 4000 let před počátkem letopočtu. Nejstarší dochované pozůstatky staveb pocházejí z 19. až 20. století před počátkem letopočtu (například vodní systém) a další zbytky staveb z období králů Davida, Solomona a Jeroboama ben Joash.

Snažíme se ještě stihnout Muzeum israelského obrněného a tankového sboru v Latrunu, v místech, kde za války v roce 1948 probíhaly jedny z nejtěžších bojů. Naneštěstí je však pátek před šabatem a tak se zavírá brzy a areál je uzavřen. Můžeme se tedy jen podívat z dálky na pár tanků a obrněných vozidel. Já se opět pokouším alespoň v duchu přenést o 60 let zpět a představit si, jak se zde bojovalo o Stát Israel.

Do hotelu Prima King se dostáváme před začátkem šabatu a doufám, že to obsluha na recepci snad kvitovala pozitivně. Jako většina velkých hotelů v Israeli má i tento vlastní synagogu a samozřejmostí je šabat výtah, který jezdí bez potřeby obsluhy. Ta vlastní synagoga se mi jevila s jistou mírou nadsázky jako zbytečný přepych. Bezprostředně vedle hotelu se totiž nachází největší synagoga v Jerusalemu Hechal Schlomo.

Během šabatu zůstáváme v Jerusalemu a každý si volí vlastní program. V pátek večer i v sobotu ráno jdu opět po zhruba dvou a půl letech do Starého města, procházím Židovskou čtvrť, zastavuji se u Západní zdi. Nevšedním zážitkem pro mě je, když okouním kolem Menahem Tzion synagogy a jsem pozván přicházejícím židem na ranní modlitbu. V synagoze jsou vojáci asi polovinou z přítomných. Jeden z nich předčítá a předzpěvuje z Tory. Ostatní se nahlas modlí s ním a s ním i zpívají. Nerozumím, ale působí to na mně velmi silně. Někteří z těch vojáků budou možná již za pár dnů v Gaze a budou nasazovat životy a bojovat za svůj stát, za svou existenci.

Dále po opuštění Starého města procházím některé nové části Jerusalema, krásnou a asi drahou čtvrť pod Yad Montefiore, dále kolen Národní akademie věd a presidentské residence vcházím do čtvrti Kyriat Shmu’el, kterou si vzhledem ke svému jménu nemohu nechat ujít.

Rehavia parkem, kde si jakási obdoba israelských skautů připravuje jídlo na ohni, hrají různé hry a prostě užívají volno, projdu kolem Knessetu do Wohl Rose Garden pod budovou Nejvyššího soudu. Zde jsou stovky druhů růží z celého světa, jen období není pro jejich prohlídku optimální, kvete jen nepatrná část z nich. Zajímavé pro mě bylo také objevení velkého, volného, travnatého a oploceného prostoru s turniketovým typem vstupu, který je určen pro volné pobíhání a hraní psů. Chvíli jsem na svahu nad tímto prostorem poblíž Nejvyššího soudu a na jistě jinak velmi drahé parcele postál a pozoroval tu směsici různých i mně neznámých druhů psů, jak si bez jakéhokoli náznaku konfliktu spolu hrají. Každý nově příchozí byl hned bouřlivě vítán a okamžitě vtažen do hry. Opravdu krásný pohled.

Po konci šabatu dalo trochu práci najít otevřenou židovskou restauraci. Nakonec jsem natrefil na restauraci HaMitzpacha, kde se dalo velmi slušně najíst.

Na neděli jsme měli naplánovánu návštěvu Metzady, koupání v Mrtvém moři a dle času reservaci Ein Gedi.

Na rozdíl od mé poslední návštěvy, kdy jsem na Metzadu vybíhal v červnovém vedru, jsme tentokrát po maratonu na Metzadu jen vyšli. Jak jsem již několikrát zmiňoval, je i zde potřeba se trochu v duchu posunout v čase. Myslím, že běžný turista může vnímat Metzadu jen jako horu s kupou kamení a ruinami starých staveb pevnosti a jejího vybavení. Až když se člověk přenese do roku 73 a zkusí se vžít do role některého z posledních o málo víc než devíti set zelotů, kteří zde odolávali obrovské přesile Římanů do doby, než ti nasypali mohutnou rampu na západní straně hory, odkud pak pevnost dobyli, může pocítit zvláštní kouzlo kouzlo a sílu tohoto místa. Nutno dodat, že Římané nenašli nikoho živého. Židé se před dobytím pevnosti do jednoho zabili.

Koupání v Mrtvém moři má vždy svůj neopakovatelný půvab a je to zvláštní zkušenost. Jen je v tomto období trochu chladnější než na jaře nebo v létě. Hrozivý je však rychlý ústup vody v moři. Na pláži v Ein Gedi jsou označena místa, kam sahala voda v určitých letech. Je očividné, že tempo vysychání se zrychluje. Otázkou je zda diskutované projekty propojení Mrtvého moře se Středozemním nebo Rudým budou realizovány a pokud ano, jestli přijdou ještě včas.

Tím, že je v zimě kratší den, jsme opět nestihli navštívit reservaci Ein Gedi. Po našem příjezdu zavírali za půl hodiny a nemělo cenu tedy se vydávat nahoru jedním z wádí.

Cestou zpět do Jerusalema jsme zažili nepříjemnou zkušenost s Araby, když ještě před „check pointem“ před vjezdem do Jerusalema na nás z úbočí ze strany silnice nějací arabští „frackové“ házeli kameny. Naštěstí nás netrefili. Najednou jsme však měli pocit, jako bychom srazili nějakého ptáka. Honza Flídr, který řídil, říkal, že viděl něco jako ptáka letět zleva. Rána to byla slušná, ale nechtěli jsme zrovna na tom místě zastavovat a zkoumat, co se stalo. Když jsme přijeli na parkoviště hotelu, zjistili jsme, že máme v předním plastovém nárazníku zapíchnutá řidítka od dětského kola. Ti malí „hajzlíci“ je po nás hodili, sice se netrefili, ale jak řidítka dopadla před nás, odrazila se pravděpodobně od silnice a zapíchla se nám za jízdy do nárazníku. Bylo štěstí, že jsme si při vyzvedávání auta připlatili na kompletní pojistku auta proti jakémukoli poškození.

V pondělí kromě ještě jedné kratší okružní cesty Jerusalemem jsem s Petrem navštívil Yad Vashem. I když nám bylo jasné, že ani za celý den bychom neměli šanci jej celý prohlédnout, zkusili jsme stihnout, co se dalo.

I vstupní a hlavní pavilon zpracovávající průřez dobou od nástupu fašismu přes šoa a léta krátce po válce je na psychiku člověka velmi náročný. Je to zkušenost, která se nedá popsat, je třeba to vidět a cítit. Snad jen se mohu zmínit o velmi zvláštním pocitu, který jsem měl, když jsem prošel tímto pavilonem se všemi hrůzami, prošel síní jmen mrtvých, kde se nachází všech více než šest milionů jmen zabitých židů a pak vyšel na terasu nad krásným zalesněným svahem Herzlovy hory s výhledem do údolí na domy Jerusalema. Prostě vycházíte z území smrti do území života.

Snad se mi podaří do Jerusalema zase se vrátit a tentokrát si pokusím vyhradit alespoň jeden celý den na tento památník.

Náš výlet do Israele se chýlí ke konci. Brzy ráno odlétá naše letadlo, musíme být na odbavení včas a ještě předtím vrátit auto. Proto ani nejdeme spát, jen v hotelu trochu odpočíváme.

V AVISu jsou asi na jistá poškození aut zvyklí, díru v nárazníku vůbec nekomentují. Kontrola před odbavením je důkladná a je to dobře. Je lepší se trochu zdržet při kontrole, než vyletět do vzduchu s letadlem nebo v letištní hale společně s nějakým islámským pomatencem.

Jen ten návrat z více než dvaceti stupňů, slunce, květů a zeleně do minus deseti, šedi a sněhu v Česku je trochu šok, který by si člověk rád odpustil.

By |2013-05-29T13:13:08+00:00Leden 9th, 2013|Články Marathon, Marathon Reportáže, výsledky|0 komentářů

Autor:

Napsat komentář

Enter Captcha Here : *

Reload Image

Translate

BasqueCatalanCzechEnglishFrenchGermanItalianPolishPortugueseRussianSpanish

PŘIHLÁŠKA DO CZSA – PODPOŘ SKYRUNNING V ČESKU

PŘIHLÁŠKA DO CZSA – PODPOŘ SKYRUNNING V ČESKU