Roma marathon 2006

Podobně jako loni do Paříže, jsme se s Honzou Flídrem z Maratonklubu Kladno vypravili na jarní maraton za hranice. Tentokrát jsme po neúspěchu v „loterii“ pro Londýn zvolili Řím.

Již v předstihu nám organizátoři trochu hráli na nervy, když jsme si stále nebyli úplně jistí svou registrací a na e-mailové žádosti o zaslání konfirmace se startovním číslem přicházely pouze automatické odpovědi nebo neurčité ujišťování, ať jsme klidní, že vše je určitě v pořádku a ať u presentace zajdeme do stánku informací, kde se vše vyjasní.

Při představě stovek, možná tisíců podobných nešťastníků nám nebylo do smíchu. Měli jsme před očima situaci, jak na místě získáme startovní číslo do poslední vlny a buď se smíříme s postáváním na startu a popocházením přes „čáru“, nebo se budeme horko těžko dohadovat s organizátory na řešení situace.

Do Říma jsme letěli již ve čtvrtek (tedy první den presentace), takže jsme hned po ubytování vyrazili metrem do místa Maratonského Expa.

Když se nám podařilo většinou jen italsky mluvícím pořadatelům vysvětlit, co potřebujeme, nasměrovali nás zpět ke vchodu, kde na zdi byly vyvěšeny listy papíru s naštěstí abecedním seznamem startujících. Já jsem měl štěstí, protože jsem měl číslo do 2539 do první vlny za elitou, pouze jsem měl startovat za Jihoafrickou republiku. Změnit příslušnost mi trvalo poměrně kratší dobu než Honzovi vysvětlit pořadatelů, že když běhá na hranici tří hodin, mohl by snad být v první vlně. Nakonec se to vyřešilo a dostal nové číslo. Jen si až do zveřejnění výsledků na internetu nebyl jistý, zda nepoběží za nějakého Pietra či Giusepeho.

Se startovními čísly, respektive s čipy byla další legrace. Čipy nebyly na botu, ale byly z vnitřní strany nalepené v igelitovém sáčku na čísle. Tolik poztrácených a rozšlapaných čipů jsem při maratonu ještě neviděl. Při aplikaci „No chip, no time“ mi přišlo tragické vidět ztracené čipy ještě po 40. kilometru. Nás se to naštěstí nedotklo.

Itálie se mi líbí, Řím mě také více dostal než loni Paříž, ale organizace není asi zdejší silnou stránkou.

Startuje se ze široké třídy Via Imperiale před Coloseem a rozřazení do vln bylo zvládnuto dobře bez větší možnosti vloudit se, kam nepatřím. Horší to již bylo se zajištěním před závodem. Protože rádi chodíme na start s větším předstihem, měli jsme štěstí a mohli si ještě odskočit na záchod. Ty později příchozí již nezbylo než litovat. Myslím, že nejsme s Honzou oba slepí natolik, abychom přehlédli další stovky potřebných záchodů v prostoru shromaždiště a startu, ale pro více než 12 tisících přihlášených závodníků a závodnic jsme napočítali jen cca 20 záchodků. Počty z prvního stupně základní školy by měly stačit na úvahu, že při průměrném pobytu 1 minuty by se zde závodníci vystřídali za deset hodin.

Po té pro mě dost šílené zimě, kdy výpadky v kvantitě i kvalitě tréninku byly dost strašidelné jsem od sebe nečekal žádné zvláštní výkony. Říkal jsem si, za cokoli pod 3:15 budu moc rád. V 9:15 jsme tedy vyběhli do krásného slunečného dne, jak vymalovaného pro procházky po Římě. Na maraton bych měl představu trochu většího chladna. Netroufám si odhadovat teplotu, ale tak po 15. kilometru se již začalo oteplovat dost výrazně. Start je v historickém centru, takže mě kostky nepřekvapovaly a říkal jsem si, to bude jen kousek. Z kousku bylo několik kilometrů, v podstatě než se doběhlo na nábřeží Tibery. Maraton v Římě je opravdu městský maraton. Na periferii se prakticky neběží a tak i ve střední části se místy objevovaly úseky s kostkami po hladším asfaltu. Když se zhruba na 27. kilometru opět zabíhá do samotného historického centra, kostky se staly jednoznačně největším nepřítelem mých nohou, mých ambicí na čas a na pohodový maraton. A myslím, že nejen mým. Vzpomínal jsem, jak jsem nadával za posledních asi 6 kilometrů při PIMu na kostkách. Tady jsem jich měl 15km a po důkladné předchozí přípravě. Probíhá se okolo snad všech nejznámějších míst (namátkou Fontána di Trevi, Španělské schody, Piazza Navona, náměstím sv. Pavla kolem Sixtinské kaple a mnoha dalšími), ale nálada na prohlídku chyběla a spíš se bylo nutno soustředit na to, jak člověk došlápne.

Je to škoda, protože profilem je maraton v Římě výborný. Žádné větší převýšení a chytne li člověk chladnější počasí, mohly by být časy dobré. Ale já na kostkách neumím. Mě vždy tak rozhodí, že průměr jde „šmahem“ dolů.

Ale každý maraton má svůj konec a Coloseum je pěkným cílem. Po krátkém, ale v posledním kilometru nepříjemném výšvihu se sbíhá kolem Colosea opět do startovní a cílové rovinky. Ti, kdo sem dorazili a donesli i čip, zvítězili.

Dle údajů pořadatelů bylo přihlášeno 12308 závodníků a závodnic, dokončilo 10034. Účastníci z Česka uvedení ve výsledkové listině na internetu s časem do 4:30 (dále mě to již nebavilo po deseti prohlížet) jsou následující.

Web: http://www.maratonadiroma.it

Výsledky: http://www.tds-live.com/wtrpg/ranking.jsp?id=972&link=-1