V Čechách se pořádá ročně řada malých maratonů s účastí do 100 závodníků a jeden větší v květnu v Praze (PIM). I ten je však ve srovnání s mnoha zahraničními maratony malý, a tak se snažím v posledních letech občas vyjet do světa na opravdu velký maraton s velkým M.
Start
Před dvěma roky jsme tak s Mirkem Říhou ze Sadské absolvovali Bostonský maraton a naše zážitky (popsané i v Nymburském deníku) byly tak motivující, že jsme si jej zopakovali i loni a tentokrát se k nám přidal i Honza Flídr z Maraton klubu Kladno. Když jsme pak v létě začali plánovat, kam bychom jeli letos, mysleli jsme na Londýn. Problematický systém přihlašování pro cizince nám však vzal chuť a tak jsme se rozhodli pro Paříž. S velkým předstihem jsme se s Honzou Flídrem přihlásili, zakoupili letenky, rezervovali hotel a těšili se na krásný zážitek. V sobotu 9. dubna den před maratonem jsme přiletěli do Paříže a po presentaci již jen tak odpočívali a chystali se na závod.
Pařížský maraton patří v počtu účastníků pravděpodobně k pěti největším na světě. Oficiální limit je 35000 závodníků. Letos pak podle údajů pořadatelů bylo přihlášeno něco přes 35500 běžců a běžkyň. Jedná se o klasický městský maraton, při kterém se prakticky proběhne Paříž z jednoho konce na druhý a jinou cestou zpět. Start je na asi nejznámějším bulváru Champs Elysée s Vítězným obloukem za zády. Díky šířce bulváru se tak velké množství závodníků vejde na start a může vyběhnout k závodu. Startovní pole je rozděleno do vln podle výkonnosti, když požadavek na umístění do předních vln je třeba podpořit prokázáním patřičného výsledku z předchozích dvou let. Honza, který měl kvalifikační čas málo přes 3 hodiny měl číslo 3000 a něco a já s časem asi 3:11 číslo do vlny za ním s číslem 7031. Pořadatelé, stejně jako dobře zvládli presentaci tak velkého množství lidí, zvládli i organizaci startovního pole. Prakticky nebylo možné se dostat do nesprávné vlny, jako se to běžně stává v Praze, a to regulérnosti a kvalitě závodu jen prospěje. Stejně tak výborná byla i organizace občerstvení. Na skutečně velmi dlouhých stolech možná 30-50m dlouhých a umístěných po obou stranách ulice byly podávány půllitrové lahve s vodou a pozdějších fázích závodu i ovoce, čokoláda a další zdroje energie.
Na trati stále plno
Za prakticky ideálního maratonského počasí, kdy ráno bylo asi 8°C, jasno a bezvětří, jsme v 8:45, 15 minut po závodních na vozíčcích odstartovali. Bylo to zvláštní, ale až ke startovní čáře jsme prakticky šli krokem. To mě konkrétně trvalo 53 sekund, ale jako zázrakem po překročení startovního časoměrného koberce se pole závodníků rozeběhlo a skutečně se dalo běžet. První kilometr byl sice trochu pomalejší (asi 4:35), ale byl to běh a při takovém množství lidí skoro zázrak. Ti, co startovali ze zadních pozic, však již takovou pohodu neměli a Zuzka (má žena) ještě více než 15 minut po startu viděla popocházet poslední závodníky na startu.
Jak jsem již říkal, trať maratonu vede napříč Paříží po hlavních třídách až k zámku Vincennes, kde se dále probíhá stejnojmenným lesem, aby se z něho vyběhlo k nábřeží Seiny. Po tomto nábřeží se pak běží opět přes celou Paříž zpět k cíli, míjí se po druhém břehu Eiffelova věž a zabíhá se na několik posledních kilometrů do Boloňského lesíku.
Shrnu li své osobní pocity z tohoto maratonu, jsou velmi pozitivní. Přes zimu jsem měl neobvykle málo naběháno a k pohodě jsem měl velmi daleko. Ještě před startem jsem si myslel, že maraton bude příjemným vyhlídkovým během Paříží bez velkých ambicí. Kupodivu již od startu se mi běželo nezvykle dobře, a tak jsem si řekl, zkus běžet, jak to půjde a přijde li krize, nějak to již „doplácáš“. Tak jsem již na 10. km byl v pořadí něco přes 2700. Když jsem po 19. km musel odběhnout na záchod, spadnul jsem na „půlce“ zhruba o 100 míst. Stále jsem čekal, kdy přijde předpokládaná krize, ale ta se nedostavovala. Na trati prakticky bez většího převýšení se mi běželo skvěle a začal jsem více a více předbíhat. Když jsem byl na 30. km začal jsem v duchu kalkulovat, že by to i mohl být na mě dobrý čas. Byl jsem zde zhruba na 2650 místě. Po 30. km většinou přicházejí krize a zatím přicházely na ty přede mnou, protože jsem předbíhal stále více běžců. To člověku vždy vlije sílu do svalů a podpoří psychiku. Podařilo se mi udržet slušné tempo a snad jen poslední dva kilometry byly opravdu těžké. To jsem sice již věděl, že si běžím pro „osobák“, ale jednalo se o to, jakou bude mít hodnotu. Proto byly spíše o vůli než o síle a chuti k běhu. Až po zabočení do Avenue Foch, kde byl cíl a při pohledu na cílové hodiny jsem se opět vzpamatoval a snad i finiš nebyl jen potácení. Nakonec jsem od 30. km předběhl ještě asi 600 závodníků a skončil celkově 2046 v čase 3:07:24 (čistý čas 3:06:31). Byl jsem nadšený, a to i přesto že mě, jak se dalo předpokládat, porazil Honza Flídr, který doběhl na 1730. místě v čase 3:04:24 (čistý čas 3:03:49).
Skvělý povrch a rovina
Ve výsledcích jsme našli ještě další tři české závodníky, kteří všichni skončili za námi (nejlepší z nich byl Petr Hrček z Brandýsa nad Labem na 4827. místě).
Stejně jako na většině velkých světových maratonů špičku představují afričtí běžci, ani Paříž nebyla výjimkou. Zvítězil Keňan Salim Kipsang v čase 2:08:04 a i dalších 10 závodníků v pořadí bylo černé pleti. Jen v ženách prolomila nadvládu afrických běžkyň Ruska Lydia Grigorieva 2:27:01, která dokázala zvítězit, když v celkovém pořadí skončila 47.
Organizace klapala i po doběhu. Podobně jako v Bostonu se volně pokračovalo koridorem bez diváků k občerstvení, pořadatelé rozdávali pláštěnky pro udržení tepla, odepínali čipy, předávali medaile. Po stranách koridoru byly obrovské stany s úschovnami věcí závodníků a pro převlékání a po východu ze závodnického koridoru pokračovala Avenue Foch prostorem pro setkávání s případným doprovodem pod transparenty s písmeny abecedy.
Tak jako pořadatelé mysleli na závodníky, mysleli i na diváky. Ti, kteří nešli podporovat závodníky na trati, ale zůstali v prostoru cíle, měli možnost sledovat celý maraton v přímém přenosu a i po doběhu prvních závodníků cílový prostor s doběhem celého startovního pole na obří obrazovce. Odhady počtu diváků podél trati hovoří o čísle mezi 150-200 tisíci. Kromě několika trochu „hlušších“ míst byla atmosféra závodu pěkná. Boston to sice nebyl, ale to je asi tím, že Boston je nejstarší trvale pořádaný maraton, a jako takový se těší oblibě a prestiži jako snad žádný jiný. Pravděpodobně i mentalita Američanů je sportovněji založená než mentalita Francouzů. Jsou i mnohem bezprostřednější ve svém fandovství.
Pokud ale chcete běžet pěkný maraton přeci jen dostupnější než zmíněný Boston, mohu Paříž jen doporučit.
Napsat komentář