Lavaredo Ultratrail – LUT 2012

Jo, hory jsou hory. A když už nám nebyly naděleny k soutoku Labe a Jizery, musí si za nimi člověk občas někam popojet.

Po krásném zážitku na loňském Magredi Mountain Trail 100 mil (MMT100M) jsem již v zimě hledal, co dalšího podniknout. Termínově se mi zamlouval konec června a i italské Dolomity jsou kopce, které se mi líbí, takže volba padla na Lavaredo Ultratrail se startem i cílem v Cortina d’Ampezzo.

Závod to je dostatečně dlouhý a s dostatečným převýšením, aby se nejednalo o nějaký úprk, který mi již nějaký ten čas není úplně vlastní. Prostě závod, kdy bude dost času i něco vidět a kde si to jeden za své „prachy“ také dosyta užije. Ale vezměme to popořádku.

V propozicích a na stránkách závodu čtu, že trať není ještě asi zcela stabilizovaná, protože již 6. ročník vede opět po jiné trati. Zatím v historii závodu nejdelší a s největším převýšením. Délka 120km s 6000m převýšení nahoru a opět dolů vzbuzuje respekt a ani pohled na profil, kde se člověk často a po dlouhé úseky pohybuje nad hranicí 2000m není nic, co by přidalo klidu člověku z nížiny, kde se dá sice krásně běhat po lesích, ale největší kopec má asi tak 10m převýšení.

Limit startujících je stanoven na 500 závodníků a v únoru začíná předregistrace. Zde získávám pozici ve startovním poli, rychle převádím peníze za startovné na účet pořadatele a mohu zajistit ubytování v Cortině na náš krátký výlet do hor pro nás tři (já, Anka a malá Leila). Nakonec pořadatel pravděpodobně podlehl tlaku zájmu a navýšil limit nebo dal dodatečná čísla, takže ve startovce na závod je 575 závodníků a závodnic.

Do Cortiny vyrážíme v úterý 26.6. ráno a s pár přestávkami jsme kolem čtvrté odpoledne v hotelu. Optimální pro závod by asi bylo více odpočívat a méně šlapat do kopců před závodem tohoto typu, ale to se fakt nedá. Přeci v té krásné přírodě nebudeme sedět na zadku nebo se plácat jen dole v údolí. Ve středu i ve čtvrtek tedy vyrážíme i s Leilou v krosně do kopců. Ve čtvrtek mi moje hodná Anka bere krosnu s Leilou na svá záda a ve snaze mi poskytnout trochu odlehčení ji vláčí ona. Ne, že by se to před závodem nehodilo. Jen si připadám trochu blbě, když tak jdu s rukama „v kapsách“ vedle drobné Anky s krosnou s dítětem na zádech. V kultuře jiných národů by to možná bylo normální, já si ale připadám ne úplně normálně. V pátek dopoledne se pak jen více poflakujeme kolem jezera Misurina a na agroturistické farmě s obrovskou atrakcí pro Leilu, domácími zvířaty naživo a zblízka.

Ale zpátky k závodu a věcem kolem něj. Ve čtvrtek odpoledne si jdu vyzvednout číslo a poprvé jsem trochu zaskočen. Zjišťuji, že kromě lékařského potvrzení, které samozřejmě mám sebou, chce pořadatel kontrolovat obsah povinné výbavy batohu na závod. Nelogičnost tu je, ale co nadělám. Zpátky na hotel, sbalit pingl, raději do něj naházím víc, než je třeba a jedu zpět. Všichni jsou usměvaví a asi jim to vůbec nepřijde divné kontrolovat obsah batohu více než 24 hodin před závodem. Kdybych na závod měl batoh prázdný, asi by to nikdo ani nezaznamenal. OK, dostanu zato docela pěkné funkční triko Noth Face a tři čísla. Jedno s čipem, jedno na pytel, který je možné si poslat na 48.km s oblečením, jídlem a podobně a jedním, který lze dát na zavazadlo které zůstane v cíli (to nevyužívám, mám to do hotelu kousek).

A už se blíží večer startu. Odpoledne se ještě zkouším na chvilku natáhnout a trochu pospat, ale nejde to. Navíc večer začíná bouřit, nad horami je zcela černo, i v Cortině trochu prší a já se jen bojím, aby závod nějak nekrátili kvůli bouřce a já tak nebyl ošizen o zasloužené a zaplacené kilometry. Naštěstí se vše přežene a na start se vydávám po deváté večer. V poli bychom měli být ve 21:30 a v 22:00 je start. Uvažoval jsem, co obléct a nakonec na noc vzal 3/4 Salomony a triko s krátkým rukávem. Teplé triko s dlouhým a bundu mám v pinglu a po celou dobu závodu nepoužiju. I v noci je teplo a kupodivu i nad 2000m je teplota podle mých odhadů nad 10°C. Začínám opatrně, nikam se neženu, přesto celkem překvapivě v úvodních kopcích nic moc neztrácím. Hole používám hned od startu a skutečně je nepoužiji až snad v cílové rovince. Trochu tristní je, když se člověk rve s kopci, které rozhodně nemá naběhané, drží si pozici nebo se i posunuje dopředu, aby ho vzápětí v prvním krkolomnějším seběhu předběhlo třikrát víc závodníků než dokázal předstihnout sám. To je obrázek, který se vine celým závodem. Prostě, když už jsem na závodě, závodím v rámci svých možností, jak to jde. Do kopců většinou něco získám, na zřídkavých rovinatějších nebo mírnějších úsecích udržím pozici, v sebězích ukrutně ztrácím. Na občerstveních se moc nezdržuji, na rozdíl od většiny závodníků kolem mě si nesedám, jen doplním pití do lahví, něco sním nebo vezmu do hrsti sebou a pokračuji. Stejně mě pak naštve, že v tom dalším seběhu mě ti, kdo se na občerstvení vyvalovali a dávali si siestu jdou přese mně. Ještě víc mě to štve, když vím, že nikdo asi nemá doma takového možného učitele a specialistu na ty nejkrkolomnější seběhy, jako já. Jenže, když je někdo dřevo, nepomůže mu ani Anka.

Díky i nočnímu teplu, kopcům, které se snažím absolvovat v přijatelném tempu a nemožnosti si odpočinout ani z kopce, jsem za chvíli mokrý „durch“. To není nic nového a s tím tak nějak již počítám. Znám se. Když mi ale začne čvachtat v botách, vidím, že to bude asi opravdu něco extra. Minimálně v tom, že zhruba od třicátého kilometru cítím rozrůstající se puchýře na chodidlech, které snad nepamatuji, že bych kdy měl.

I když občerstvení jsou dobře zajištěna, především oceňuji schopnost pořadatele udržet pití v chladu i v tom největším teple, je jich možná málo na tak dlouhý závod navíc v trochu extrémním počasí. Jsme víc na jihu, takže noc je o trochu delší než u nás. První dvě občerstvovačky na 18. a 33.km tedy absolvuji ještě za tmy. Pak začne to pravé peklo. Ještě k jezeru Misurina to jde v relativním raním chládku. Následující vražedné stoupání na občerstvovačku na 48.km je již po holém kopci za počínajícího slunečního žáru. Ještě, že zespodu není vidět až k Rifugio Auronzo, to by bylo snad ještě víc deprimující, než když se další a další úseky kopce odkrývají za každým teréním zlomem a zatáčkou. Nahoře mají perfektně organizovaný výdej pytlů s věcmi, které si sem můžete poslat. Shazuji ve velkém celtovém stanu tříčtvrťáky a triko, oblékám jen trenky a druhé suché triko. Obě trika s dlouhým rukávem včetně mokrých věcí dávám do pytle, raději ani nesundavám ponožky (náhradní jsem nevzal) a nekoukám na své nohy. Možná to je lepší. Pak jen honem do boudy, shltnout jednu polévku, doplnit čaj do lahví, napít se, vypít „na stojáka“ druhou polévku s nudlemi a rychle dál k nejvyššímu místu tratě skoro v 2500m. Jestli jsem si říkal, že s vyšší výškou se trochu ochladí a bude to i na slunci snesitelnější, mýlil jsme se. Žár je stále větší, bez kouska stínu. Slunce pálí shora a odráží se i od skal. Přesto je to nádhera. Azurová obloha, výhledy jak z pohlednic, jen trochu rozmazané potem v očích. Ale času není na kochání se přírodou. Zase prudce dolů, kde ani hole moc nepomáhají získat jistotu. Řeknu to na rovinu, kdybych si před závodem nevzal Imodium, asi bych se v některých pasážích seběhů strachy po…. :)

Přesto když odbíhám od občerstvení na 66.km a volám Ance, kde asi jsem a jak to jde, jsem vcelku v euforii, protože na můj odvážný sen dát závod pod 24 hodin mám docela slušný náskok. Jsem zde pod 12 hodin a do cíle mi podle ukazatele, které jsou bohužel jen na občerstvovačkách, chybí něco kolem 52km. V tu chvíli nepochybuji, že to pod těch 24 dám. Jasně, člověk míní ….

Druhá kratší polovina byla mnohem těžší. Tak, že se mi zdála i mnohem delší. Ostatně podobný pocit měl i Sebastien Chaigneau, který doběhl druhý. Ještě na další občerstvovačku na zhruba 75.km to šlo i přes stále se stupňující vedro. Zde opět jen v rychlosti polévka, pivo, doplnit pití do lahví, hrst parmazánu v kostkách a na trať. Po snad více sestupu než seběhu prudkou kamenitou stezičkou s množstvím kořenů je chvilka rovinatější. Narážím na koryto s vodou, máchám zde čepici. Na chvilku to pomáhá, ale po pěti minutách je opět zcela suchá. Pak přichází nejhorší úsek tratě. Prudce do kopce mezi skály do údolí, kde se nehne vzduch, kde shora pálí slunce a odráží se od bílých skal a bílého kameného pole všude kolem. Světlo oslepuje snad víc než pot v očích. Další občerstvení má být asi až na 94.km takže skoro 20 kilometrů mezi občerstvením v tom největším odpoledním vedru. Ani tři půllitrovky mi nestačí a po 4 hodinách kdy šetřím, jak se dá, jsem na dně. Na začátku stoupání byla zdravotní služba, která varovala před pitím vody z potoka, že to není asi zrovna dobré. Prostě poca aqua. Snažím se tedy tu vodu z občasných potoků využívat jen na namáčení čepice, ale to je jen krátkodobá úleva. Bez ukazatelů vzdálenosti jsme docela bezradný, kde asi jsem. Časově se to v tom terénu a kopcích nedá moc odhadovat. Všechny časy se mi zdají na absolvovaný počet kilometrů děsně dlouhé. Při běhu podél dalšího z potoků a s prázdnými lahvemi podléhám a pil bych asi, i kdyby o pár metrů výš byla v potoce mrtvá kráva. Piji, až to syčí a naplňuji si alespoň jednu láhev na cestu. Fakt legrace, asi po 300m narážím na chatu a vedle ní koryto s trubkou s pitnou vodou. Ale asi se ta voda z potoka stačila odpařit, než dotekla do žaludku, protože jsem to přežil bez jakýchkoli potíží.

Podobným stylem se pomalu posouvám kursem závodu. Pomaleji, než bych kdy očekával, přestože se fakt snažím a o flákání se nedá moc hovořit. Naštěstí další vzdálenosti mezi občerstveními již nejsou tak dramatické a jsou zhruba na 94., 101. a 108.km. Časově jsou to však stále hodinové vzdálenosti. Před posledním občerstvením je několik prudkých kopců nahoru i dolů s výškou nad 2000m zde se mi do kopců podaří stáhnout skupinku běžců, některé předstihnout, ale samozřejmě v seběhu na chatu u jezera Croda jdou opět přede mně. V mírnější části zkouším volat Ance a odhaduji, kdy bych asi mohl být v cíli. Pod 24 hodin to není, ale mezi 24:30 a 25:00 bych to stihnout měl. Dobíhám na poslední občerstvení a chlapi se zde zase rozvalují po lavicích a židlích a dávají si do nosu. Mám ještě litr vody v lahvích, tak ji nedoplňuji, beru si pivo, připíjím si s Italem, se kterým jsme se posledních asi 20km často míjeli, obalím vejce natvrdo v soli, nacpu si ho do pusy a běžím dolů do Cortiny ve snaze udělat si náskok a alespoň část těch chlapů „zaříznout“. Takticky [ :)] jsem si čelovku vyndal z pinglu již v seběhu k jezeru, takže se teď nemusím zdržovat, když se šeří. S překvapením a snad poprvé v závodě v prudkém klesání předstihuji závodníka. Snažím se co nejdéle běžet bez čelovky, abych na sebe zdálky neupozornil a neudělal ze sebe objekt lovu těch za mnou. Pak to již nejde. Nejdříve za mnou žádná světla, pak mně postupně tři závodníci předstihnou. Stále to je ale +1-3=-2 a to jde. Cesta se srovnává, již není tak prudká, již jsou vidět světla Cortiny, ale trať se nesmyslně kroutí, vrací. Dobíhám na jeden konec Cortiny, abych běžel po jejím okraji z kopce na druhý. Zde obrátka o 180 stupňů a zase skoro na totožné místo zpět. Občas periferně mrknu dozadu, pořád žádná světla čelovek. Další motání se k můstku přes řeku a lesíkem vybíhám na kraj domů. Trochu ztrácím orientaci po tolikerém zatočení, naštěstí mě pořadatelé navádí parčíkem do schodů do centra. Zde opět proti mému přesvědčení pryč od kostela, kde je cíl, ale již opravdu jen proto, abych se dostal na správnou ulici na pěší zóně do cílové rovinky. Vycvakávám poutka holí, beru je do jedné ruky a i když je již pozdě, stále ještě vytrvalci, kteří mají buď někoho na trati nebo ještě neskončili oslavy postupu Itálie do finále ME 2012, fandí podél plůtků cílové rovinky. I když mám chodidla rozbitá a bolí mě celý člověk běžím a ono to jde. Zdravím fandy, vidím Anku s Leilou, které na mně čekají zastavuji se u nich a jsem rád, že to mám za sebou. Jenže po chvíli mi vysvětlí, že vlastně vůbec nejsem v cíli, ten že je asi o 50 metrů dál. Ach ty reklamní brány …

Ale 50 metrů pro té dálce nic není, rozbíhám se, zvedám ruce částečně z opravdové radosti, že jsem v cíli, částečně pro fotografy :)

Konec, čas 24:40:59, 209. místo z 367, kteří dokončili v limitu (ve startovní listině 575 běžců), v kategorii nad 50 let 27. z 69.

Již si jen vyzvednout Finischer vestu, pytel s věcmi z 48. km, sníst přitom trochu pasty, vypít pivo, osprchovat se a spát.

Spokojený se zážitkem, v podstatě i s časem, umístěním jsem byl příjemně překvapen, během závodu jsem měl stále spíš pocit, že jsem skoro poslední. Dojem spokojenosti umocnil i fakt, že jsem nezabloudil. Pořadatel označil trať perfektně. Fábory velmi často, aby závodník neztratil jistotu, že běží dobře, navíc na každém reflexní samolepka, která v noci byla vidět zdaleka. V druhé části, kde pořadatel počítal s doběhem části závodníků ve tmě, přidal k fáborům ještě fluorescenční tyčky. Být ještě značení kilometrů alespoň po pěti kilometrech, řekl bych dokonalé.

 Celkové výsledky a další informace k závodu na adrese www.ultratrail.it